Plavání v bazénu, posilování ve fitcentru, večeře v restauracích, kina, divadla, večírky. To byla donedávna běžná součást života většiny lidí. Kdo nemá přátele a spoustu aktivit a příležitostí, kde se pobavit, je v současné společnosti často pasován do role méněcenného, neúspěšného jedince bez kontaktů. Jenže mnozí lidé jsou zvyklí trávit většinu času ve svých domovech, na svých zahradách nebo v přírodě sami. Pro někoho je samota běžný stav. Nevadí jim, naopak je jim příjemná a honbu za co nejčastějším výskytem ve společnosti nechápou.
„Připadá mi směšné, jak se nyní někteří lidé hroutí z toho, že nemohou do restaurací či do kina. Vnučka téměř brečela, když se dozvěděla, že kvůli karanténě nemůže s kamarádkami do obchodního centra, protože ho zavřeli. A přímo hysterická byla, když zjistila, že si kamarádky ani nemůže pozvat večer domů, ani vyrazit k některé z nich. Ona i její rodiče stále lamentují, že se doma nudí. Takže místo toho, aby byli rádi, že jsou spolu, že jsou zdrávi, že si mohou třeba večer obyčejně popovídat, neustále skučí, že nemají co dělat,“ říká šestasedmdesátiletá Květa z Ostravy. Karanténa jí život moc nezměnila. Nakupovat chodí zpravidla jednou týdně, žije skromně, vaří si jednoduchá jídla. „Rýži mám doma vždy, stejně tak těstoviny či luštěniny. Často vařím ze zmrazené zeleniny. Žiju sama, vařím jen sama pro sebe, vždy mám doma určitou zásobu potravin, ze kterých se dá udělat jednoduché zdravé jídlo. Do restaurací nechodím, nemám na to. No, a že se nemůžu týden či dva vidět s kamarádkou, se kterou chodíme na vycházky s jejím pejskem? Voláme si, píšeme si maily. Hodně čtu, dívám se na televizi. Žiju stejně jako obvykle. Jsem zvyklá být sama,“ vypráví. Tvrdí, že samotářka bývala i v mnohem mladším věku. Zatímco její muž často navrhoval, aby si někam vyšli nebo pozvali domů kolegy z jeho práce, Květa to vždy spíše protrpěla a těšila se, až zase budou sami doma. „Manžel zemřel. Je mi samozřejmě smutno, ale zároveň nemám pocit osamělosti, zoufalství, natož pocit méněcennosti. Prostě žiju sama, za kulturou moc nevyrážím, sportovat mi už zdraví nedovoluje, nejlépe se cítím, když si sedím v mém pěkném bytečku a čtu si,“ shrnuje.
Podle psychologů si lidé, kteří uvažují podobně jako Květa, dovedou v těžkých životních situacích poradit lépe, než ti, kteří k životu potřebují neustálý přísun aktivit. „Jsou lidé, pro které je samota, ba dokonce i pobyt doma s partnerem, nepříjemnou situací. Jsou to typy lidí, kteří neumí být sami se sebou,“ říká profesor psychologie Timothy Wilson. „Pokud má člověk pocit, že když nemůže vyrazit ven a je doma, je to špatné, naznačuje to, že časem, ve vyšším věku může být velmi nespokojený a nepřizpůsobivý,“ upozorňuje.
Na téma vnímání samoty v posledních letech proběhly různé výzkumy. Souvisí to s tím, že single žijících lidí po celém světě přibývá. Zatímco v mladém věku je pro mnohé single způsob života výhodou, s přibývajícími roky ho mnozí začnou nenávidět. Je to prosté. Když je ženě třicet a žije sama, ráda si vyrazí každý večer do restaurace s kamarádkami, do cvičení aerobiku, do posilovny, do divadla. Když je jí sedmdesát a je stále sama, večeře v restauraci výrazně zatíží její finanční rozpočet takže si je přestane dopřávat, na posilování a cvičení v kolektivu už nemá sílu a do divadla třeba nemá jít s kým. Takže čím dál víc času tráví sama doma a říká si: Jsem stará, nepotřebná, můj život za nic nestojí, když už nikam nechodím. Ale žena, která si ráda sama četla ve třiceti, si bude sama ráda číst i v sedmdesáti a vůbec nebude přemýšlet nad tím, že by místo toho mohla dělat něco jiného.
„Současná společnost často v lidech vzbuzuje pocit viny za to, že jsou sami. Na samotu se mnozí lidé dívají s podezíravostí, považují to za něco divného, špatného, nežádoucího. Jenže jsou lidé, kterým samota vyhovuje. Vědí, že samota přispívá ke kreativitě, k rozvoji myšlení. Sami bývají rádi lidé, kteří mají dostatek sebeúcty, rozumějí sami sobě a nepodléhají davovým názorům typu: Neměla bys být sama, vždyť ještě nejsi tak stará, najdi si někoho, vyraž do společnosti,“ uvedl francouzský psychoterapeut Hervé Magnin. Sám dělá pokusy spočívající v tom, že se na pár dnů zavírá ve venkovském domě bez telefonu, bez televize, bez rádia. Má jen počítač, aby mohl psát, ale nemá připojení k internetu. Tvrdí, že ho pokaždé napadnou zajímavé myšlenky a nápady. Že při běžném životě takové nemá.
Čím dál více se mluví o tom, že lidé neumějí být sami se sebou. Obklopuje je nyní tolik podnětů, že ztrácejí schopnost jen tak přemýšlet, třídit si myšlenky, ba dokonce povídat si se svými blízkými.
„Syn mi telefonoval a říkal, že vůbec neví, co si počne dva týdny sám se svými syny. Jeho žena pracuje ve zdravotnictví, takže je teď pořád v zaměstnání. On může pracovat z domova a zároveň hlídá syny. Kluci mají osm a deset let a on neví, co s nimi dělat. Nechápu. Vždyť je jejich táta. Kdo jiný by měl mít radost, že je konečně s nimi, že mají celé dny pro sebe, že si mohou hrát, povídat si. Já bral kluka o víkendech na výlety, často mi pomáhal v dílně, povídali jsme si. Už na to zapomněl. Pro něho je normální, že je celý den v práci, pak v tělocvičně a pak doma jen spí, zatímco kluci se buďto učí nebo jsou v nějakém kroužku nebo koukají do počítačů. Oni jsou rodina, která nedovede být jen tak doma, sami se sebou, v klidu,“ vypráví devětašedesátiletý Viktor, který po rozvodu žije přes deset let sám. „Samota pro mě není prohra. Rád si vyjdu mezi lidi, ale stejně dobře je mi doma. Koukám na televizi, rád si hledám zajímavosti na internetu. Nechápu, jak se někdo hroutí z toho, že tři týdny nebude moct jít do kina nebo do posilovny,“ přemítá.
Doba koronavirová zřejmě ještě přinese hodně nových poznatků o stavu společnosti. O tom, co lidé považují za důležité, čeho se umějí vzdát a čeho ne, co je posílí a co naopak srazí na kolena. Zatím to vypadá, že lidé, pro které samota není katastrofa, se s ní vypořádávají lépe než ti, kteří byli zvyklí na každodenní mejdan.
