Ruku v ruce s mým tatínkem trhali fialky na chuchelských stráních i v předposlední aprílový den.
Náhle čekatelkou projelo podivné chvění, které bylo stále intenzivnější. Tatínek sice naléhal, aby ještě zůstali na čerstvém vzduchu, ale maminka trvala na svém.
Ušli několik kilometrů do karlínské garsonky.
Tatínek se jal skládat verše o zjitřených pocitech nastávajícího otce. Maminka by sice byla radši, kdyby jí pomohl skládat do tašky věci na miminko, ale možná, že by se v porodnici nad takovým obsahem upřímně podivili.
Za kuropění básník přednesl poému, kterou maminka vyslechla v předklonu.
„Asi to už bude,“ upozornila šetrně chotě a cedulkami popsala kastrůlky s jídlem na příští období.
Tatínek se ji napřed snažil přesvědčit, že má dost času, ale nakonec podepřel ženu a vyšel s ní do časného jitra.
Nad tajuplnou Vltavou se vznášela omamná mlhovina, v níž se snoubila kořenná vůně divoké trávy s benzinovým odérem.
Poetu situace rozechvěla, ale ještě více rozechvělá byla maminka, když zjistila, že v předsíni zůstala opuštěná rodičovská taška.
Tatínek sportovec natáhl své dlouhé nohy a během chvilky se vrátil i s výbavičkou; právě přijela osmička, vezoucí pár flamendrů.
Tehdejší tramvaje se vyznačovaly úžasným prvkem, který dodával městské hromadné dopravě lidský rozměr. Byl jím institut průvodčího. Tatínek řekl přes, čímž projevil přání, že chce přestoupit, vlídný průvodčí zavtipkoval a opatrně usadil nastávající maminku na lavici.
Tatínek žertoval na adresu unavených cestujících a líčil své ženě krásy probouzející se metropole.
Dřív se ale probudil průvodčí.
„Mladý pane, tamhle na křižovatce stojí taxík, dojdu vám pro něj, ať to stihnete.“
Ale i méně důvtipným došlo, že na luxusní dopravu je již pozdě.
„Všichni ven,“ uplatnil průvodčí své pravomoci, „měníme trasu,“ vysvětlil s významným gestem na tichou, ale zkroucenou ženičku v koutě.
Osmička pak frčela, kudy nikdy nejela, řidič měnil výhybky, lidé vyděšeně vyskakovali, když pochopili, že se tramvaj řítí do porodnice.
A tak jsem se vezla pěkně sólo ke svému prvnímu životnímu výstupu, a kdybych to spočítala, jistě jsem v městských dopravních prostředcích prožila pěkných pár let.
Tatínek se pak hezky představil dole v kukani a pan vrátný mu poskytl odbornou informaci, že totiž u prvniček je to na dlouho, tak ať se přijde zeptat druhý den.
Když tatínka odtrhli od mé maminky, byl již připraven sál a já jsem za pár hodin vřískala o stošest.
Má něžná maminka byla jistě zklamaná, že jsem nepočkala do prvního května, neboť ve svých představách se skláněla nad andílkem v povijanu z okvětních lístků a místo toho přiletěla hudrnice na čarodějnickém koštěti. Ale jak již bylo ukotveno v její laskavé povaze, přijímala své bližní s nevídanou shovívavostí a u prvního ze čtyř dětí to nemělo být jinak.
Když se druhý den šel tatínek zeptat do porodnice, jak to vypadá, tak se pod vyšehradským viaduktem střetl s čelní formací prvomájového průvodu.
Rozvášněné žižkovské ženy v dráždivě rudých halenkách si ho pěkně předávaly z ruky do ruky a maníci v montérkách vysadili atraktivního mládence s vlnitou čupřinou na alegorický vůz s rezavými turbínami.
Fabričky z modřanské Orionky před ním rozvlnily pestrobarevná mávátka a mohutná ňadra.
„Kdo nejde s námi, jde proti nám,“ volali roztomilí pionýři a tatínek, který ještě nevěděl, že je tatínek, se bránil, seč mohl. Leč zpitomělý dav ho odvlekl na Václavské náměstí, kde byl vyvržen do pralesa leninských transparentů.
Tatínek, bytostně pohrdající jakoukoliv organizovaností, dal ostentativně najevo své svobodomyslné smýšlení a byl po zásluze odměněn.
Zpocený a omlácený se dostavil v poledne do Ústavu péče o matku a dítě, kde ho vrátný, vědom si své důležitosti, přivítal výčitkou.
„Kde jste, mladej? Už jsme to včera odrodili.“
Tatínek pak nabral na rychlosti, ale časový skluz nemohl v žádném případě dohnat.
Zchvácený poklekl před maminkou, koneckonců režíroval ochotníky, a maminka se rozplakala. Tatínek vytáhl z kapsy dva hustě popsané papíry. Úvahy o jméně pro následníka trůnu odložil na příště a jal se předčítat návrhy pro dceru. Přestože maminka tušila, že půjde o jména více než nestandardní, plejáda antických hrdinek ji zaskočila.
Jediné, co na seznamu ocenila, byla pečlivost, jíž tatínek běžně neoplýval.
Tatínek začal od Alkyoné, dcery vládce větrů Aiola, a systematicky pokračoval podle abecedy.
Když si maminka představila, že tříkilový drobeček bude počmárán třeba jako Desirée, zvlhly jí zoufalstvím oči.
„Já bych chtěla Handulku nebo Marcelku,“ pípla nešťastně, a tatínek pohotově ocenil, že jde o náhradu za nedávno odložené panenky.
Zapojil do debaty uhihňané sestřičky, a nakonec za jejich aktivní účasti prosadil tři rovnocenná jména. S jejich užíváním jsem skončila hned v první třídě, neb se nevešla na řádek písanky. Tatínkovo umělecké cítění nenašlo pochopení ani u babiček, které odmítaly svolávat k obědu čtyři vnoučata se dvanácti jmény. A navíc nás svévolně překřtily na Míčánka, Ikáčka, Danouška a Ríšánka, což může evokovat smečku čtyřnohých mazlíčků rvoucích se o kost.
Ápropó- jako bonus mám díky datu narození četnou sbírku strašidelných bytostí, jejichž podoba se čím dál víc vrývá do mé tváře…
