Já vím, mluvit dnes o dovolené v Itálii není zrovna vhodné, ale toto se nám přihodilo v roce 1992.
Vydali jsme se s manželem a dobrými kamarády od školních let Ivanou a Jardou na týden do Itálie. Byli jsme samozřejmě nadšení, před tím jsme tam nikdy nebyli. Popisovat Řím a Pisu asi dnes nemá cenu. Ale popíšu naši první večeři.
K večeru jsme přijížděli do kempu, kde jsme měli bydlet. Kousek před kempem jsme zahlédli ukazatel k restauraci. Řekli jsme si, že se ubytujeme a do té restaurace pojedeme na večeři. Stalo se.
Odbočili jsme z hlavní silnice na nějakou vedlejší, která vedla lesem. Ze začátku byla sice užší, ale pěkná asfaltová. Pak se ještě zúžila, pak přešla v písčitou lesní cestu, která se za chvíli ještě víc zúžila a byla lemovaná složenými pokácenými stromy. To se nám moc nelíbilo. Chlapi se domluvili, že až bude nějaký širší plácek, že se otočíme a pojedeme jinam. A ejhle, za chvíli plácek byl, a na něm krásná restaurace!
Oddychli jsme si a vešli dovnitř. Kromě nás tam byli ještě další čtyři hosté. Přišel číšník, přinesl jídelní lístky. Pořád mluvil, samozřejmě italsky; my italsky neuměli, ale pivo a kafe jsme si objednat dokázali. Číšník odešel a my jsme otevřeli jídelní lístky. Bohužel, všechny byly jen v italštině. Pizzu a spaghetti jsme pochopili, ale chlapi chtěli něco od masa. Když číšník přinesl pivo a kávu, zase něco povídal, asi jestli jsme si vybrali. Nesměle jsem se zeptala svou jednoduchou němčinou, jestli nemají lístek taky německy. Pokrčil rameny a zavrtěl hlavou, že nerozumí. Zkusila jsem to anglicky a stejná odpověď. Ruštinu jsem z pochopitelných důvodů radši nezkoušela. Co teď? Po cestě jsme byli unavení, pivo a káva na stole, bylo sedm hodin večer, už se nám nikam nechtělo. Chvíli jsme se smutně a rozpačitě domlouvali, co tedy uděláme, a pak to manžel vyřešil.
Vzal jídelní lístek, ukázal na jeden řádek a zeptal se:
„Mmúúúú?“ (= je to hovězí?)
Nám začaly cukat koutky. Ovšem rychlá reakce číšníka mě ohromila. Kouknul na řádek, zakroutil hlavou a řekl:
„No, beeeee.“
Začali jsme se smát jak blázni včetně číšníka. A Jarda, velmi komunikativní člověk, který rád diskutuje, vzal ten lístek, dal ho číšníkovi před oči a zeptal se:
„A chrochrochro, kde?“
Číšník se podíval, ukázal na jeden řádek a řekl:
„Chrochrochro, signore.“
Jarda se nás zeptal: „Dáme chrochro?“ Mezi záchvaty smíchu jsme to odkývali a Jarda objednal: „ Tak chrochrochro čtyřikrát“ a ukázal na ruce čtyři prsty, jakože pro nás pro všechny .
Číšník: „Si, signore, chrochrochro per quatro“, pro jistotu použil taky čtyři prsty a odešel to objednat do kuchyně.
Asi tu scénku popisoval kuchařům, protože jsme z kuchyně slyšeli taky hlasitý smích. Nejspíš takové exoty v restauraci ještě nezažili. Jo, Češi, ti se zkrátka ve světě neztratí, svatá pravda.
