Pětašedesátiletá Blanka si vždy zakládala na tom, že žije takzvaně aktivně. Skypuje, chatuje, má permanentku do fitcentra, předplatné do divadla, je členkou klubu turistů, je aktivní v jedné neziskové organizaci. Její oblíbená věta je: Nemám čas, stále mně někdo volá a někam mě zve.
Před časem si zlomila nohu. I když se vyléčila, není už tak pohyblivá jako dříve. Epidemie koronaviru a vyhlášený nouzový stav ji zastihl na její chatě v Beskydech, kam odjela už dříve, než bylo doporučeno nevycházet. Chtěla si jet autem nakoupit do nejbližšího města ale došlo jí, že nemá roušku. Na chatě neměla ani šicí potřeby. Uvázala si tedy přes tvář obyčejný šátek a obtížně kvůli bolesti v noze autem dojela na nákup. V obchodě jí šátek spadl a ochranka jí vynadala. "Nesmírně mě to vyčerpalo, fyzicky i psychicky. Po návratu jsem se s tím začala svěřovat kamarádům na sociálních sítích. Už nejsou tak veselí jako obvykle. Vycítila jsem, že mají vlastní starosti, nemají čas reagovat na moje příspěvky, povídat si se mnou. Začalo mi docházet, že z těch stovek mých známých se vlastně málokdo dá nazvat skutečným přítelem. Začala jsem se cítit dost osamělá," vypráví.
Pak jí zatelefonovala jedna z kolegyň z turistického kroužku. „Ona jediná se zeptala, kde jsem, jestli doma nebo na chatě, jestli nepotřebuju přivézt nákup a zda mám roušku. Nikdo jiný se na to neptal. Pak poslala syna, aby mi předal igelitový sáček s rouškami. Řekl, že mi za čtyři dny přiveze i nákup, hlavně že prý nemám nikam sama chodit. Oni jsou opravdu moji jediní přátelé, ale došlo mi to až nyní,“ říká Blanka.
Podobně mluví hodně lidí, kteří se dostali do obtížné životní situace. Krize bývají výbornou příležitostí na bilancování kamarádství. Žijeme totiž v době, kdy slovo kamarádství získalo poněkud jiný význam, než jaký mělo v minulosti. Kamarád je pro mnoho lidí každý, kdo pošle smajlík nebo poklábosí prostřednictvím sociálních sítí.
"Sociální sítě a s nimi tisíce přátel, sledujících a fanoušků v mnoha lidech probudily pocit, že tak velká sociální bublina je úplně normální. Vzniká dojem, že nás musí vidět a pochválit opravdu velké publikum, aby to stálo za to," uvádí psychoterapeutka Alžběta Protivanská. "Často si mezitím ani nevšimneme, že skutečně živá přátelství skomírají. Autoři palečků a srdíček u vašich fotek vám nepřinesou pomeranče a sprej do nosu, až vás přepadne chřipka. Skuteční přátelé ano," pokračuje.
Podobně jako další psychologové a lidé zabývající se mezilidskými vztahy tvrdí, že je v životě reálně možné se v jednu chvíli kvalitně starat maximálně o tři až pět kamarádských vztahů. "Na víc zkrátka není čas a energie," říká.
Typický příklad?
Dvě šedesátnice studovaly stejnou vysokou školu. Byly velmi dobré kamarádky. Poté se stýkaly, když měly děti, manžely. V poslední době se neviděly bezmála deset let. Ale stále si tak dvakrát, třikrát do roka napíší mail, ve kterém stojí: "Letos už určitě musíme něco podniknout. Pojedeme k moři. Nebo na víkendový wellness pobyt. Chybíš mi. Musíme pokecat."
Ve skutečnosti si dámy vlastně nechybí. Bydlí obě dvě na severu Moravy, jedna v Ostravě, druhá v Opavě. Vlakem to k sobě mají ani ne hodinu. Kdyby se opravdu potřebovaly vidět, mluvit spolu, tak by to přece udělaly. "Došlo mi, že naše přátelství vlastně vyšumělo, že jen předstíráme, že jsme kamarádky. Vlastně si jen posíláme trapné fráze, smajlíky," říká jedna z nich. Ta druhá se často chlubí tím, že má hodně přítelkyň. S většinou z nich si však píše jen párkrát do roka podobně jako s tou z Opavy. S některými jde jednou za rok na kávu. Rychle, na hodinku. Ale často říká: Mám desítky dobrých přítelkyň.
Jenže nemá. Když ji opustil manžel a vážně onemocněla, vlastně nevěděla, které z kamarádek to říct. Kterou poprosit o pomoc. "Neřekla jsem to žádné, protože jsem se styděla. Pak mi psycholožka vysvětlila, že pokud má člověk opravdovou přítelkyni, tak se před ní přece nestydí. Naopak, vše jí sdělí a ona dělá vše pro to, aby mu život ulehčila. Došlo mi, že vážné věci nemám s kým probrat, že moje desítky známých jsou dobré akorát tak ke tlachání ke kafíčku a ukazování si fotek vnoučátek," vypráví.
"Opravdu přátelské vztahy vytvářejí bezpečnou síť podpory a jistoty v životě. Jsou to vztahy, u kterých se neptáme, co z nich můžeme získat. Naopak se ptáme, co jim můžeme přinést, aby se cítili přesně tak, jako se toužíme cítit my sami," vysvětluje Alžběta Protivanská.
Je doba, kdy se mohou rozdíly mezi velkým počtem známých a několika skutečnými přáteli výrazně projevit. Třeba současná krizová situace mnoha lidem naznačí, že i v případě počtu kamarádů platí, že méně bývá více.