Na začátek několik skutečných příběhů ze současnosti.
Jistá úspěšná šéfka velké firmy ve svých třiapadesáti před kolegy a podřízenými úporně čtyři roky tají, že je babičkou. „Uvědomili by si, že jsem stará,“ tvrdí a po své čtyřleté vnučce vyžaduje, aby ji zásadně oslovovala „Šárko“ nikoli „babi“.
Další jednapadesátiletá dáma se svou dvouletou vnučkou nadšeně vyráží na výlety a do kaváren. „Už několikrát se mi stalo, že si lidé mysleli, že jde o mou dcerku. Takové nenápadné potvrzení si toho, že lidem připadám mladá, je lepší než investice do injekcí botoxu. Vnučku si ovšem půjčuji zásadně, když mám čas a náladu já. Nejsem tady od toho, abych ji hlídala pokaždé, když si mladí chtějí vyrazit. Když si pořídili dítě, ať se o něj starají, já nejsem paní na hlídání. Jsem babička a to je něco úplně jiného,“ vysvětluje.
A do třetice, devětapadesátiletá učitelka si svým kolegyním často stěžuje, že ji dcera takzvaně nepotřebuje. „Vnuka vidím tak jednou do měsíce a to se tam ještě musím doslova vetřít,“ říká. „Když jim volám, jestli nemám přijít, zda nepotřebují něco uvařit nebo koupit pro malého, mám pocit, že obtěžuji. Jenže já jsem přece babička, to znamená, že mám právo vidět vnuka mininálně jedenkrát týdně,“ tvrdí.
Která z dam zvolila lepší cestu? Těžké rozhodování, že?
Jako z Boženy Němcové
„Kde je babička, kterou si vysnila životem sužovaná Božena Němcová? Neexistovala ani v její době,“ upozorňuje psychiatrička Tamara Tošnerová, autorka knihy Jak si vychutnat seniorská léta. „V příbězích narážíme na idealizaci. Představujeme si moudrou, laskavou starou paní žijící na venkově, oddaně se věnující vnoučatům, pečící buchty. Nevím, zda by danému ideálu odpovídala žena ve věku do pětapadesáti let, která se nepohodla se svou dcerou, žije na vesnici a posléze zakotví u své druhé dcery ve Vídni, což byl reálný obraz babičky Boženy Němcové. Rádi žijeme v iluzích, v pohádkách,“ vysvětluje.
Dříve to babičky měly snazší. Tak nějak se předpokládalo, že ve věku, kdy se žena stává babičkou, je jí už celkem jedno, jaký tvar bot a jaká barva se na jaře bude nosit. Mělo se za to, že jí mnohem více uspokojení přinese, když vystojí frontu na banány pro vnoučátka. Slušelo se říkat: „Já si těch vnoučat užívám mnohem více než vlastních dětí.“
No bodejť, když tehdy bylo běžné rodit ve dvaceti a vdávat se, protože se tak nějak „muselo“. Výsledkem bylo, že babičkami byly pětačtyřicátnice, které se ovšem chovaly usedleji než dnešní sedmdesátnice. Zkrátka, když se žena stala babičkou, obecně se předpokládalo, že by se vnoučata měla stát středobodem jejího života.
A tak dnes nevíme, co si pod pojmem babička představit.
Která babička je nejlepší?
Někdo touží po babičce, která přijede, kdykoli rodina zavolá. Uvaří, pohlídá děti, pomůže s úklidem, když není na nové auto, sáhne do úspor a pak má sama půl roku k obědu jen knedlíky s vejcem. Pro jiného je ideálem babička, která se do chodu rodiny vůbec neplete. Přijde, když je pozvána, ale žije si svým vlastním životem. Cestuje, má své koníčky, přátele. Nic nechce, nic nedává.
Ať už jsme příznivci kteréhokoli z těchto extrémů, neměli bychom zapomínat, že babička by v životě svých vnoučat měla hrát důležitou roli. A je úplně jedno, jestli jde o extravagantní cestovatelku nebo paní, jejíž největší radostí je, když někdo pochválí její buchty.
Ač to tak nevypadá, být skvělou babičkou se dá naučit. Pomoci k tomu může pár zásad, které platí stejně pro babičky jako pro dědečky.
1. Využijte toho, že děti milují počítače
„Díky moderním technologiím se kontakt neomezuje jen na občasné víkendové návštěvy,“ vysvětluje Shirley Lowe, autorka knihy Babička 21. století „Začalo být běžné, že si babičky s vnoučaty navzájem posílají e-maily, chatují. Mohou se tak stát jakoby spiklenci proti rodičům, míněno v tom dobrém slova smyslu. Dítě se tak může babičce snáze svěřit se svými starostmi,“ tvrdí. Pošlete občas svému vnoučeti mail, odkaz na zajímavou webovou stránku, fotografii z nějaké akce, kterou jste absolvovali. Jen tak, ať ví, čím žije jeho babička.
2. Cestujte s vnoučaty
Cestovní kanceláře nabízejí řadu programů pro seniory, jejichž součástí je možnost vzít vnouče zdarma nebo za zvýhodněnou cenu. Vzít tedy vnuka či vnučku k moři je mnohem dostupnější než před lety. Prázdniny u babičky už nemusejí znamenat nekonečnou nudu na chatě ve společnosti mrzutých sousedů, kteří tráví večery mluvením o svých nemocech, jak si mnoho lidí na prázdniny svého dětství pamatuje.
3. Vyptávejte se, nepoučujte
Nedávejte vnoučatům rady: „Musíš, nesmíš, to je dobré, to je špatné.“ To slyší od rodičů i od učitelů. Mnohem více pro ně uděláte, když v nich vzbudíte pocit, že vás zajímá jejich svět. Nechte si radit od nich. Vnuk, kterého babička požádá o radu, jak se naučit stahovat obrázky z fotoaparátu do počítače, neodmítne. Naopak bude mít radost, že může babičku poučit, blýsknout se před ní, ukázat, v čem je dobrý. Stejně tak bude reagovat vnučka, kterou babička vezme do nákupního centra s prosbou: „Chci si koupit tričko, nějaké ti ukážu a ty mi řekneš, co si o něm myslíš, ano?“
4. Nezapomeňte, že nejste rodič
Prarodič by nikdy neměl dělat ve vztahu k vnoučatům něco, co si jeho rodiče nepřejí. Jestliže dětem nekupují bonbony, nekupujte jim je ani vy. Není nic horšího než babička, která říká vnučce: „Tady máš ty barevné gumové žížalky, které ti minule tak chutnaly, rychle si je sněz, když ti je, chudinko, maminka nechce koupit.“
5. Dělejte drahoty
Ano, zní to divně, ale tato poslední zásada je důležitá. Máte svůj život a ten se neodvíjí podle toho, kdy si mladí chtějí zajít do kina a potřebují pohlídat děti. Dejte jim jasně najevo: „Miluji vás, udělám pro vás cokoli, ale dejte mi vždy vědět s týdenním předstihem. Protože dnes je běžné, že babičky mají svůj program, víte, moji milí?“
