Myslím si, že jsem poměrně přizpůsobivý a chápající člověk. Stále ještě nesmíme to a ono, pokud je to pro dobro věci a zdraví nás všech, akceptuji a zařizuji se jinak. Mám ráda přírodu, ráda se toulám po lesích, horách a loukách. Kolem nás je zatím prostoru dost. Kolem bydliště pole, louky, cyklostezky, lesy kousek dál v Klánovicích, Úvalech. Fajn.
Jenže jsem se narodila a žiji v metropoli, přesněji řečeno na okraji metropole, jsem s ní spojená pupeční šňůrou. Město bez lidí, otevřených kaváren, restaurací, obchodů a koneckonců i toalet je mrtvé město. Je příjemné si ho projít, prohlídnout jiným očima a nekličkovat mezi davy turistů. Je to opojné a nádherné, máte příležitost si prohlédnout budovy, výzdobu, objevíte spoustu nových věcí. Jenže…. . Chybí mi zajít si do mého oblíbeného kina Lucerna a pak zhřešit nad úžasně velkým a dobrým větrníkem v místní kavárně a poklábosit o filmu. Chybí mi posedět na balkoně kavárničky na rohu Václaváku a Vodičkové ulice a sledovat ruch náměstí. Chybí mi zastavit se v Café Louvre, a při chůzi po schodech přemýšlet, zda bude ten náš stoleček volný. Chybí mi posezení na Kampě a s obsluhou prohodit pár slov, jak jde život. Chybí mi lidi, vnímat je, pozorovat a přemýšlet, odkud asi kdo je, co má vepsané ve tváři, jaký asi měl život anebo, jen tak prohodit pár slov. Netrávím po kavárnách veškerý svůj volný čas, to ne, jen příležitostně a o to víc si to vychutnávám. Můžete říct, že jsem rozmazlená, když mi tohle chybí. Ano jsem, moje město mě takhle rozmazlilo a já jsem tomu ráda a vůbec se za to nestydím. Chce to čas. Jen přemýšlím o tom, zda po otevření obchodních center, budou rodinné víkendové procházky opět sem, nebo bude mít pobyt v přírodě a jiné aktivity, hlavně pro děti, přednost.
Máte-li chuť, podívejte se na pár dnešních fotek.
