Jsou tři ráno a nastal Štědrý den. Jenže pro mne nebude štědrý a bude víceméně jako každý jiný. Pracovní. Štědrý tedy moc nebude proto, protože jako rozvedená matka dvou puberťáků sotva vycházím s penězi od výplaty k výplatě a na dárky už mi zbylo jen hubeňoučké prasátko. Ale aspoň ve vaně plave kapřík a i pár kousků cukroví jsem stihla upéct. Synáčkové milují vanilkové rohlíčky, těch je plná mísa, a pro můj mlsný jazyk pár pracek a lineckého. Vzala jsem si trochu do krabičky s sebou na svačinku a něco nabídnu kolegům o přestávce na autobusovém nádraží.
O zábavu se mi postaral můj šéf, dispečer ČSAD, kde pracuji jako řidička autobusu MHD, který mi přidělil štědrou směnu. Ještě štěsti, že aspoň končí dřív než jindy, to je v 19 h večer. Do blátivé a studené noci se špatně vstává s vyhlídkou na pracovní den. Zachumlaná do modré zimní uniformy chvátám sněhovou břečkou pěšky do garáží. Autobus naštěstí nastartoval hned, protože noční služba ho nenechá promrznout, ale stejně to chvíli potrvá než se trochu zahřeje. Je to už stará herka zralá do šrotu. Dám si pár hltů kafe z termosky a vyrazím na trasu vánočním městem. Ulice ozdobené světelnými reklamami, za okny tu a tam už svítí stromečky, na balkonech světelní hadi od Vietnamců. Ještě je klid a nikde nikdo.
Musím jet pomalu a natahovat čas, na zastávkách liduprázdno. Svezla jsem jen pár nešťastníků, co musí také pracovat. Jeden okruh, druhý a třetí. Provoz začíná houstnout a autobus se plní lidmi spěchajícími za posledními nákupy. Ješte prodávají živé smrčky, podlahu mám plnou jehličí... Do vázičky na přístrojové desce jsem si dala větvičky, hezky tu voní, a jedna hodná paní mi k tomu přidala pozlacenou snítku jmelí. Asi proto, že jsem nepožadovala lístek za nadměrná zavazadla-balíky, kterými byl ověšený její manžel. Dopíjím své kafe v termosce a začíná sněžit. Zprvu s deštěm a pak se rozchumelí jako by se roztrhaly tři duchny.
Už v poledne jsem si všimla na stanovišti mužské postavy. Pak seděl ten člověk v čekárně. Na jaký autobus pořád čeká? Je to snad nějaky nový bezdomovec? Setmělo se už a on tam je pořád. Čekárnu zavřeli a on si hraje na sněhuláka? Nevydržela jsem a šla se ho zeptat, na co čeká. Byl to Ukrajinec a chtěl jet domů k rodině, ale nic mu nejelo. Chabou ruštinou jsem mu to vysvětlila, jenže při dalším průjezdu tam byl stále. Bylo mi ho líto a pohrávala jsem si s myšlenkou pozvat ho k nám domů. Strach mi to nedovolil. Tak jsem mu aspoň dala tu moji krabičku s cukrovím, popřála hezké vánoce a připadala jsem si hnusně, protože to znělo jako ironie. Jen se smutně usmál a poděkoval.
Město se rychle s večerem vyprázdnilo a uklidnilo. Cesty začínaji pěkně klouzat a stále sněží jak na obrazcích od Lady. Všichni už smaží kapry a chystají štědrovečerní stůl i dárky, jen já tu ještě kroužím volantem jako chlap. Ti aspoň přijdou domů k hotovému, ale mě teprve čeká rychle připravit Štědrý večer svým synům. Konečně mám padla a spěchám domů, šťastná, že mám šichtu za sebou a bez nehody. Kluci už na mě jistě netrpělivě čekají a mají pořádný hlad, aby viděli "zlaté prasátko". Zadupu na rohožce, abych oklepala sníh z bot a zavětřím. Do nosu mě cvrnkne vůně smaženého kapra, jehličí a domova. Nevěřícně zírám. Přišla jsem k hotovému. Kluci sami nastrojili slavnostní tabuli, ozdobili stromeček, usmažili kapra a vlastně připravili poprvé Vánoce mamince.
A já se rozbulila dojetím.
Soutěžní příspěvek
