Je červen roku 1997. Sluníčko svítící do oken mne vytáhlo z postele. Opírám se o parapet, bezděčně hladím starou kočku Marušku, plánuji si, co vše dnes udělám. Můj pohled spočinul na silnici. Na parkoviště u domu zajíždí stará, hnědá škodovka. Snad mě zrak nešálí... je to pravda! Jede mi návštěva! Můj výborný kámoš, se kterým je vždycky kupa legrace.
Vytahuje kytku, říkám si proč, vždyť mám svátek za 14 dní. Rozradostněna běžím dolů po schodech, potkáváme se mezi dveřmi, vlepím mu " hubana" a táhnu ho nahoru. Drmolím páté přes deváté, ale to již jsme u mne v bytě. Proč ta kytka? Svátek ještě nemám! "Já vím, ale jdu se s tebou rozloučit." Nechápala jsem.
"Prodal jsem dům, nechám ti zde auto." Stále jsem nechápala. "Nechci tvé auto a proč dům, proč jsi ho prodal, proč?"
"Letím do Australie a nechci se vrátit! Zde máš Plnou moc na převod auta, odhlášení jsem dnes udělal."
Mluvil tak strašně vážně, že jsem uvěřila. "Víš pokračoval, chci tam zůstat, najít si "papírovou" manželku, nikdy jsem ti nic nesliboval, ale mám tě rád a jsi jediná, komu se svěřuji."
Polykala jsem slzy, ale byl to holý fakt, který nešel změnit. "Neboj, budu ti psát, budu ti hodně psát!"
Odletěl. Plynuly týdny, psaníčka přibývala, vesměs radostná "už mám práci, koupil jsem auto, atd". V jednom dopise stálo "s tou manželkou, to nebude tak jednoduché". Nabyla jsem dojmu, že se bude chtít vrátit. Kolem 10.12. na mne zvoní pošťák, že mi nese doručenku. Koukám, bylo to od Zdendy, že by mi poslal pár dolarů k Ježíšku? No, možné by to bylo! Pomalu rozdělávám psaní, vidím rukou psaný, složený dopis v angličtině, nějaký sešitek a konečně vidím Zdendovo písmo.
"Okamžitě jeď do Vídně pro vízum! Máš zde letenku na 26.12. - zvací dopis, jištěné to máš na 3 měsíce. Zpět poletím s tebou!"
Byl to šok, šok z radosti i hrůzy! Já letět, sama, mezikontinentální let, to nezvládnu! A proč já, proč zrovna já dostala ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy mohla dostat ? Nevím to dodnes, ale prý pro radost! Začala jsem tedy jednat. Cesta do Vídně a jednání na ambasádě by zabral další příběh. Vracela jsem se s nálepkou v pasu a 26.12. již seděla na Ruzyni v letadle. Ve Vídni přestup na Quantas a já letěla!
Zavřela jsem oči a nechala se unášet sněním o slunné Australii, kde je léto v plném proudu. Jaké tam asi budou Vánoce? Byly nádherné! Kupa nových přátel, dali jsme si dárky, zpívalo se a hrálo na kytary, a ty cikády, a to teplo. Byla jsem jak Alenka v říši divů!
Prostě pro mne kouzelné, nezapomenutelné Vánoce, za které děkuji svému vynikajícímu, nezištnému kamarádovi z Náchoda. Děkuji!
Soutěžní příspěvek
