Love story. Ten kýčovitý výraz z romantických filmů se pro její život hodí, i když ona nic moc romantického a kýčovitého ráda neměla a určitě by ta slova sama nikdy nepoužila. Byla dáma rázná, ironická, vtipná a životem zkoušená. Jenže zároveň zůstává příkladem toho, že člověk nikdy neví, co ho v životě čeká. Přesněji, kdy se zamiluje.
Narodila se 11. července 1920. O šest let později sledovala jedno divadelní představení a pak doma oznámila, že z ní bude herečka. Nesetkala se s valným nadšením, přesto si vymínila, že po gymnáziu bude studovat konzervatoř. Už na ní dostala nabídku na divadelní angažmá a dotáhla do až do Národního divadla. Diváci ji milovali, její nejslavnější představení Kočičí hra mělo přes čtyři sta repríz. K tomu dostávala velké role v televizi, v některých seriálech si získala obrovskou popularitu.
Když jí bylo pětadvacet let, čekala dítě s Václavem Vydrou, o osmnáct let starším, uznávaným hereckým kolegou. Štěstí manželského páru trvalo jen rok. Jejich roční syn Václav zemřel. Deset let trápení, kdy se jí nedařilo znovu otěhotnět, skončilo narozením dalšího syna. A dostal znovu jméno Václav. Jenže v roce 1979 ji čekala další rána. Zemřel její manžel.
Zůstala sama se synem Václavem, který toužil stát se také hercem.
„Vašíku, hlavně nehraj, říkala mi,“ vzpomíná na mámu. Neznamená to ovšem, že by ho zrazovala od profese, kterou sama milovala. Naopak, snažila se mu předat rady, zkušenosti. Mimo jiné tu, že herec by měl roli opravdu prožívat, vtělit se do postavy, nikoli ji jen hrát. „Máma byla skvělá a moudrá,“ říká o ní dodnes.
Jejich vztah byl pevný a láskyplný. Možná to zní jako fráze, ale lidé, kteří je znali, tvrdili, že je ztráta táty silně spojila. Jenže pak se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Sama Dana s tím počítala nejméně. Byla zvyklá na poklony, na obdiv mužů, na to všechno krásné a úspěšné herečky prostě jsou zvyklé. Jenže jeden z jejich obdivovatelů byl jiný, než ostatní. A navíc, blížila se jí šedesátka, tedy věk, kdy si už mnoho žen říká, že je přece pozdě na nové začátky, že není možné, aby se jim někdo dvořil.
Došlo jí, že její známý, který chodil na její představení a znal se i s její rodinou ještě v době, když žil její muž, je pro ni víc než přítel. Jednalo se o španělského profesora makroekonomie, který působil v Praze. Jmenoval se Artemio Ugarte a zjistila, že to je právě on, kdo jí už dlouho anonymně posílá kytice po každém představení. A tak nakonec přátelství přerostlo v lásku. Ona byla vdova, on vdovec. Pozval ji do Španělska. „Já jsem byl rád, přál jsem jim to. Máma začala nový život, byla šťastná. Artemio ji miloval,“ vzpomínal syn Václav. Dana se za Artemia provdala. Jenže za dva roky se přestala cítit dobře. Lékařka jí doporučila vyšetření, ale Dana se ještě rozhodla jít na premiéru svého syna Václava. Udělalo se jí špatně. „Odvezl jsem ji do nemocnice, tam řekli, že šlo o infarkt. Za pár dnů zemřela,“ popsal Václav jeden z nejtěžších dnů svého života. S Artemiem zůstal v kontaktu, velmi si rozuměli a až do doby, kdy zemřel i Artemio, nepřestali být v kontaktu. „Já tomu vlastně dlouho nemohl uvěřit, že tady máma už není,“ říká Václav.
Letos je tomu sto let, co se Dana narodila. Je řada lidí, kteří se nyní takového věku dožívají. V souvislostí s ní se často používá výraz, že zemřela předčasně, příliš brzy. Ale zemřela šťastná. Obdivovaná, milovaná, s přesvědčením, že má před sebou krásné roky se skvělým mužem. Stala se vlastně nadějí pro mnoho žen ve věku kolem šedesátky, kterým jako by vzkázala: Nikdy nevíte, co vás v životě ještě potká.
