Je už po operaci, prs jí řezali na dvakrát, napřed jenom část, jenomže histologie ještě něco našla, tak vzali celý. Je ještě trochu omámená po operaci, střídavě usíná a pláče. Mladý doktor ji chodí 2x denně kontrolovat, osobně ji převazuje, mají strach, že kůže odumírá. Je nešťastný a pro mne se stává vzorem soucitného, charismatického lékaře a všechny sestřičky i my pacientky mu visíme na rtech. Bude operovat i mne, a tak se nebojím.
Na vedlejším pokoji jsou také dvě paní s nádory v prsou. Na docela malou nemocnici je nás dost. Sestřičky jsou milé, usmívají se a máme pocit, že jim nejsme fuk. Celé odpoledne si s Lenou povídáme, střídavě se chechtáme, společně brečíme.
V noci jsem se vzbudila, oknem vidím v dáli les, letní noční oblohu a v rohu okna hvězdu. "Ty jsi moje, hvězdičko? Hlídáš mne?" Vzpomínám, jak jsem jako malá holčička četla pohádku o hvězdičkách, že každý má svou a tiše pláču do nemocničního polštáře, protože život je někdy smutný, nespravedlivý, proč onemocní mladá maminka čtyř dětí, pláču, protože jsem stará, ale uvnitř jsem pořád ta malá holčička a vůbec se mi nechce umírat.
Pak si vzpomenu na kamarádku Terezku, která mi slíbila, že mi pošle na pomoc svého anděla, napadne mne, že tím andělem je možná i ten mladý pan doktor a také Lena, protože zázraky se někdy dějí.