Vážení přátelé, tentokráte nechám své nápadníky stranou, a protože právě začal nový školní rok, chtěla bych si zavzpomínat na základní školu. Protože jsem bydlela v centru Plzně, tak jsem tam i spádově chodila do školy, a to na jednu z plzeňských frekventovaných ulic. Škola na hlavní třídě a cesta k ní byla už tenkrát nebezpečná, i když provoz tehdy a dnes se nedá vůbec porovnávat.
Kdykoliv jdu nebo jedu kolem školy, vždy nahlédnu do dvora, kterým jsme po zdolání hlavních vrat s průjezdem museli projít do samotné budovy školy. Měla jsem vždy přání do budovy vejít, a zjistit, co se za ta dlouhá léta v naší škole změnilo. A když si někdo něco moc přeje, tak by mu to mělo být splněno.
A tak konečně vcházím do budovy mně tak známé, a přitom teď už tolik vzdálené, vítá mě paní ředitelka a dvě paní učitelky si něco šeptají a pokukují po mně.To nic, hlavně, že jsem tady, rozhlížím se po moderně upravené školní chodbě, která ústí do míst, kde jsme se loučili v r.1963 s povinnou školní docházkou. Ano, tam byla třída 9.C , naše poslední zastávka na této škole.
K této třídě se ještě vrátím, teď je mi dovoleno podívat se po škole do vyšších pater, do míst, kde jsem byla nějakým způsobem oceněna. Zastavuji se v prvním patře u třídy, která byla kdysi 2.A , tam jsem byla jednou pozvaná na třídní rodičovskou schůzku, abych předvedla rodičům, jak mají jejich ratolesti v druhé třídě číst. Zhostila jsem se toho úkolu asi dobře, moje maminka stála skromně v koutě, když k ní přistoupila paní "stavitelová", a řekla jí doslova ,"jak se ta vaše holka může tak dobře učit, když je tak hubená"? Hubená jsem byla, ale jak to souviselo se čtením, to opravdu nevím.
Tak jsem si povzdechla a vystoupala o patro výš, tam uprostřed lomené chodby bývala naše třída, 6.A . Vzala jsem za kliku a nahlédla do prázdné třídy, podívala se do míst, kde jsem se tenkrát dozvěděla od našeho učitele češtiny, že jsem v naší třídě nejlepší žákyně v tomto předmětu. V očích se mi něco zalesklo, a rychle jsem dveře zavřela a pomalu se vracela do přízemí, byla jsem dojata, ale ještě jsem se vrátila ke dveřím třídy 9.C , kde jsem se potkala s paní učitelkou chemie, a ta mně pomohla najít cestu k tomuto obtížnému předmětu natolik, že jsem byla i tady oceněna prvenstvím ve třídě, ale mělo to pokračování i na gymplu, kde jsem jako jediná ve třídě maturovala z chemie.Velmi mě těší, že náš nejmladší vnuk, který bude za dva roky maturovat , si zřejmě chemii také vybere.
Poděkovala jsem paní ředitelce, že mi bylo umožněno nahlédnout do současné reality této školy, a chtěla jsem vyjít na dvůr a pokračovat v cestě, ale když jsem otevřela dveře, oslnilo mě sluníčko, až jsem musela zavřít oči, když jsem je znovu otevřela, tak jsem ležela doma ve své posteli, prostě jsem se z toho krásného snu probudila.
Ještě bych ráda dodala, že jsem se náhodou dozvěděla, že škola nemá už vchod z hlavní třídy, ale z boční ulice, kde jsme my kdysi měli družinu a školní jídelnu. Jsem ráda, že to někoho napadlo, že naše děti, vnuci i pravnuci mají o něco bezpečnější cestu do svých školních lavic.
Děkuji všem, kteří dočetli můj sen až do konce. JCh.
