Velký byt se často ve stáří stává velkým problémem. Osamělí lidé se ale mnohdy stěhovat do menšího nechtějí
Ilustrační foto: ingimage.com

Velký byt se často ve stáří stává velkým problémem. Osamělí lidé se ale mnohdy stěhovat do menšího nechtějí

6. 10. 2020

Žijí sami. Zpravidla jsou ovdovělí nebo rozvedení. Bydlí v pěkných velkých bytech. Jsou v nich zvyklí, cítí se v nich dobře, ale už nezvládají jejich údržbu a náklady na ně. Přesto se nechtějí stěhovat. Nebo by chtěli, ale nemají k tomu chuť a sílu. Takových lidí rok od roku přibývá.

Šestasedmdesátiletá Dana udělala před šesti lety zásadní životní chybu. Tehdy však byla přesvědčená, že dělá pro sebe to nejlepší. Po smrti muže zůstala sama v třípokojovém bytě na sídlišti. Prodala ho a šla do bytu nájemního, dvoupokojového. Za něj platí více, než za byt původní. „Jenže já jsem se nalákala na dobrou cenu, kterou mi zájemce o původní byt nabídl. Brala jsem to tak, že budu mít peníze jako rezervu a z části z nich si budu hradit bydlení v nájmu. Ten nájemní byt je na moc pěkném místě, v centru Ostravy, takže jsem si říkala, že budu mít blízko do divadel, do restaurací,“ vysvětluje. Výsledek je ten, že část peněz utržených za prodej  bytu Dana tak trochu roztočila.

„Chci si užívat život, dokud to jde. Vidím, jak mi ubývá sil, tak jsem si říkala, že to budou poslední pěkné roky s cestováním, s výlety, s kulturou,“ říká. Jenže teď se jí úspory ztenčily, nájem zvýšil a ona si uvědomuje, že dvoupokojový nájemní byt je břemenem. „Navíc je to byt velký, ve starém domě. Bohatě by mi tehdy stačilo, kdybych si pořídila jednopokoják, jenže to mně tehdy připadalo málo. Teď bych se asi měla znovu stěhovat, ale nemám na to sílu. Nechce se mi to řešit, nevím, na koho se obrátit, abych nenaletěla nějakým podvodníkům. Všechno je nyní velmi složité. Když jsem byla v jedné realitní kanceláři, chtěli se mnou komunikovat hlavně přes mail, přitom já dávám přednost osobnímu jednání. Připadali mi tam, jako bych je obírala o čas,“ tvrdí Dana, která nemá děti, jen vzdálené příbuzné, kteří se jí nyní snaží její situaci pomoci vyřešit.

Dana ví, že se chovala lehkomyslně, že si vše měla více promyslet. Na druhé straně patří mezi lidi, kteří aspoň o své bytové situaci přemýšlejí a snažili se něco měnit. Mnohem více je takových, kteří tráví vyšší věk ve velkých bytech, ve kterých žili celý život a stěhovat se odmítají, případně se takového kroku bojí. Předstírají, že problém není, ale ve skutečnosti ho jen tají.

 „V Praze si senioři bydlení v nájmu prakticky nemohou dovolit, protože jeho cena převyšuje jejich důchod. Když se v nájemním bytě ocitne člověk, který je sám, například vdova, je to obrovský, ale velmi častý problém,“ říká Zdeněk Pernes, předseda Rady seniorů ČR, která ve spolupráci se statistiky zveřejnila údaje, že v nejhorší pozici jsou osamělé seniorky s penzí okolo dvanácti tisíc korun, které žijí v bytech o rozloze čtyřicet metrů, v nichž se v Praze tržní nájemné pohybuje přes sedmnáct tisíc měsíčně včetně poplatků za energie a vodu.

Podle nejnovějších statistik nyní žije v České republice 2,09 milionu obyvatel starších 65 let, což je už více než devatenáct procent populace. Každý rok přibude v kategorii označované statistiky za seniorskou 50 000 lidí. Demografická prognóza ukazuje, že se podíl seniorů na celkové populaci bude dále zvyšovat a podle současných odhadů bude v Evropě už kolem roku 2035 každý čtvrtý obyvatel v seniorském věku a do roku 2050 se toto číslo vyšplhá téměř k 30  procentům. Česko je na tom v tomto směru podobně jako většina evropských zemí. A podobné je i to, že ve všech zemích přibývá lidí, kteří sice žijí dlouho, ale zároveň velkou část svého stáří prožívají sami, bez partnera, s nemocemi a závislostí na pomoci jiných.

„Lituju toho, že jsem dříve neřešila bytovou otázku. Věděla jsem, že je to chyba, ale představa stěhování do menšího mi přišla děsivá. Kam bych dala všechny věci, které se za život nahromadily?“ říká dvaaosmdesátiletá Olga, která je řadu let rozvedená. Ještě před rokem žila v krásném třípokojovém velkém bytě v historickém domě v centru Ostravy. Problém byl, že šlo o třetí patro a v domě není výtah. „Vždy jsem říkala, že nutnost chodit po schodech mě drží při životě, že si tak udržuju fyzičku. Jenže pak jsem najednou onemocněla, brala jsem kortikoidy, zeslábla jsem tak, že jsem přestala chodit. Po půl roce v léčebně dlouhodobě nemocných jsem měla být propuštěná domů. Jenže to nešlo. Jak bych se do bytu dostala? Jak z něho? Syn žije v Německu. Snažil se mi pomoci a problém vyřešit, ale mezitím jsem musela někde být,“ vypráví. S velkým úsilím jí syn zařídil pokoj v domě pro seniory. Olga v něm žije s další paní. „Je to hrozné žít na malém prostoru s cizí ženou. Nezvládám to. Přitom se můj zdravotní stav zlepšil, s chodítkem jsem schopna se pohybovat. Kdybych si dříve sehnala nějaký malý byt v přízemí nebo v domě s výtahem, mohla jsem ještě žít sama doma. Syn by mi na nájem přispěl. Takto platíme drahý domov pro seniory, ale dobře se tu necítím a nevíme, co si počít dál,“ vysvětluje.

Z průzkumu agentury STEM/MARK vyplynulo, že většina seniorů se rozhodne řešit problematiku svého bydlení až tehdy, když je k tomu donutí okolnosti. Málokdo to dělá dopředu. Třicet sedm procent seniorů vymění byt za jiný, až když onemocní a stanou se částečně nemohoucími. Třicet osm procent, když jim zemře partner a devatenáct procent ke změně bytu přiměje nedostatek financí. Velmi často však ke stěhování vede kombinace všech těchto faktorů.

„Jedná se opravdu o velký problém. Nejohroženější jsou v tomto směru ženy ve věku nad 65 let. Víme o případech, kdy seniorky dávají na náklady na bydlení téměř celý příjem, mají kvůli tomu psychické problémy a dokonce se dostávají do exekucí,“ uvedla Terezie Šmídová ze společnosti Život 90, která řeší různé problémy spojené se životem ve vyšším věku.

Stěhování nezvládnu. Nemám na to sílu. Nevím, kdo by mi pomohl. Mám hodně věcí, do malého bytu by se mi nevešly. Nechci měnit bydlení, tady mám vzpomínky na svůj život…. To jsou věty, které lidé ve vyšším věku velmi často říkají. Ani jedné z těchto vět se nedá divit. K nechuti měnit bydlení se ve stáří se velmi často přidává i strach a nedůvěra z toho, že výměna bytu je poměrně složitá transakce, při které člověk může naletět podvodníkům. Přesto je dobré strach, obavy, nejistotu a pohodlnost překonat a dobře zvážit, zda taková na první pohled náročná akce nakonec nebude nejlepším krokem, který zajistí, aby byl další život co nejpohodlnější a nejpříjemnější.

V naší veřejnosti bývá časté, že lidé váhají také s rozhodnutím, zda konzultovat smlouvy s realitními kancelářemi, smlouvy o dílo, či kupní a nájemní smlouvy s právníkem. "Lidé si například myslí, že jim stačí informace z internetu. Například si sami sepíší smlouvu podle nějakého staženého vzoru, ale ta pak neobsahuje podstatné náležitosti, které odpovídají danému druhu obchodu. A pak vznikají velké problémy," vysvětluje advokátka Simona Rašková. Podle ní přípravu takového životního kroku se vyplatí nepodcenit. Konzultace s právníky, notáři či finančními experty před podepsáním smlouvy je navíc vždy levnější, než řešení následných potíží.

bydlení
Hodnocení:
(5 b. / 17 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Sylva Musilová
Řešili jsme s mojí babičkou podobný problém. Měla chalupu i byt, byt prodala, že se přestěhuje na chatku. Se vším jsme jí pomáhali, protože síly měla dost, věkově na tom taky nebyla špatně, takže jsme si mysleli, že jí to prospěje - kamarádi ze sousedství, zahrádka (kterou jsme jezdívali sekat, aby to neměla tak těžké) a posezení venku. Jenže asi 3 roky na to babička onemocněla a začala "chátrat". Takže jsme opět řešili, jak jí dostat k nám co nejblíž. Chalupu samozřejmě prodat nechtěla, protože to byla její láska. Ale nakonec jsme jí přemluvili. S bratrem máme oba domeček, s rodiči úplně nevycházíme a starat se ještě o chatku, to by nebylo moudré. Akorát pak nastala otázka, jak dostat všechny věci z chalupy do toho malého bytu. To bylo docela náročné. Na doporučení jsme si vzali stěhováky a některé věci prozatimně uložili, než jsme se rozhodli, co s nimi nebo se neprodali, protože jsme je neměli kam uložit. To jsme nechali samozřejmě u té stejné firmy u chlapíků ze https://stehovanikoruna.cz/skladovani/ . Někdy je to složité, ale zvykat si na nové prostředí a být odtrhnutý od místa, které mám ráda. Vlastně se jim nedivím a pokud nemají žádného příbuzného, který by se o ně postaral...
Eva Stoklasová
Také jsem zůstala v 3 pok. bytě sama. Ráda bych se stěhovala do menšího, ale bohužel ani 1 pokojový byt nekoupím za cenu toho velkého. A to nebydlím v Praze. Klidně bych se všeho zbavila, ale nemám nikoho kdo by mi s tím pomohl.
Lenka Kočandrlová
Jsem ráda,že jsme šli na důchod pryč z předraženého nájmu,z města na vesnici.Takhle ve svém jsme zcela spokojeni. Já tedy nepotřebuji se denně s někým vybavovat,spíš mi vadí ,když je někde víc lidí najednou,už jsem si zvykla na klid a ticho. Dokud to půjde,tak se odtud nehnu. Ono měnit na stará kolena bydlení a vše - je jako přesazovat starý strom.Ten se taky těžko ujme,spíš uschne....
Eva Kopecká
Paní Věro H. to byste koukala, jaké někdy má nápady 80 letá paní. Bydlí 20 let sama v obrovskem bytě, každý měsíc nadává, že jen tak tak vyjde. Nenašetřeno nic. A řekne spolužačkám na pravidelném setkání....mám chuť ten zatracený byt prodat a koupit si domeček 1+1 s malinký m dvorkem a zahrádkou. A její vrstevnice sprásknou ruce. Teď? V osmdesati.....?
Eva Kopecká
Ano, řada lidí udělá na stáří ohledně bydlení kolikrát takovou botu, že rozum zůstane zcela stát. Buďto zůstane žít v bytě, kde s ním dřív bydlely tři děti a životní partner, jen tak tak vyjde, protože vyhazuje prachy za x nadměrných metrů, nebo naopak svůj obrovský byt prodá a jde na "těch par zbylých let" do pronájmu. Zde platí nekřesťanské peníze, srovnatelné s původní výší nájmu a inkasa v bytě prodaném. Proto říkám, vzit rozum do hrsti řekněme v 55,60. A oslovit mladé manžele z našeho vchodu, kteří vozí první dítě, nebo manžele vedle ve vchodě eventualne přes ulici.....dobrý den, koukám, že jste se rozrostli, já bych se tak stěhovala do menšího,jak víte,bydlím sama,a měnit na tom nic nehodlám, kdybyste náhodou uvažovali o trochu větším bytě, víte, kde bydlím.
Věra Halátová
Celkem nechápu smysl toho článku. Že se starší člověk nechce přestěhovat do menšího bytu? Pak zase někdo říká, že to nemá smysl, protože stejně neušetří. Vždyt je to každého věc, kde chce bydlet. Starší a starý se nerovná dementní. Tak snad každý ví, jaké jsou jeho možnosti a jaké bydlení si může nebo nemůže dovolit.
Růžena Kuželková
Když jsem dospěla do důchodu a prodávala jsem svůj byt,tak v realitce jsem onomu pánovi řekla - a nemyslete si že mě "ošulíte" ,mám v K.Varech známosti s "rusákama",takže žádný podfuk.Koukal na mě jako na zjevení a prohlásil,že za 15let co toto provozuje se mu nic takového nestalo,tak jsem prohodila,že všechno je vždy poprvé - neměla jsem žádné peripetie,bylo vše jak má být,nakonec po prodeji jsme se spolu zasmáli.To jen tak - perlička.Nyní žiji v 1+1 a spokojenost.
Eva Kopecká
Tady nemohu nevzpomenout na svoje nejmilejší příbuzné. Jejich původním bytem byl úžasný starý činžák v centru. Starobylé schodiště, vysoké stropy, záchod na chodbě a obývák větší než dnešní 2+1. Jako dítě jsem tam s rodiči ráda a často jezdila. Idyla starých časů dýchala v domě i v ulici. Protože stárli a nosit do druhého patra uhlí je už zatěžovalo, stěhovali se do jiné části města do menšího. Dům byl ve čtvrti plné stromů, MHD i konzum poblíž a navíc u každého domu byla kolem zahrada k posezení. Také dvě patra, ale na každém ne dva, ale tři byty. Měla jsem radost. I tenhle domov se jim povedl a zrovna tak jsem tam další roky ráda jezdila. Dnes už je starý dům dávno zbourán a ten druhý byteček potomky prodán. Zbyly jen ty vzpomínky na dva báječné lidi.
Eva Kopecká
Paní Marie Ová, myslela jsem to tak, že vyměnit si s vlastními dětmi svůj 3+1 za jejich malý 2+1 ve stejném bloku, je velmi výhodné pro obě strany. Samostatné bydlení a přesto - kdyby něco cokoli - za pár minut lze dojít. A to jak kvůli nečekaně onemocnělému dítěti, tak kvůli pádu seniora ze schodů. Známí dokonce koupili dceři na VŠ byt 1+1 na patře. Jasně, ne každý má tu možnost mít vlastní bydlení. Ale když vidím, jak neuváženě se tohoto majetku lidi zbavují, ten byt se dá přece prodat vždycky. Už jsem tu někde psala, známá měla syna na VŠ a zdědila byt po rodičích. Odešli rychle po sobě. Tehdy nebylo moc obvyklé byty pronajímat. S klidem ho prodala. Syn v prváku, známost v nedohlednu. Ženil se docela pozdě po třicítce. Mezitím se situace poněkud změnila. Že mají mladí nadlouho hypotéku, tak z toho byla poměrně nešťastná. Měla jsem nutkání jí říct to, co my dříve narození kdysi tolik nesnášeli u svých rodičů...JÁ TI TO ŘÍKALA...!
Hana Rypáčková
Všechno záleží na zdraví. A to nikdo neví, co se stane. Samozřejmě je v životě důležité vybudovat si bydlení. I když se platí ve vlastním bytě vyšší opravné, zas různé opravy nezatíží rozpočet. S nájem je v rukou majitele bytu. Maminka žila ve svém bytě 2 a 1 do 90 ti a vždy si libovala, že se aspoň projde, když venku prší, sousedka v garsonce byla jak vězeň. Možná se přestěhuji blíž k dětem, ale zatím to zvládám.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA