O xenofobii s úsměvem XIX: Rusové
Úvodní foto: autorka

O xenofobii s úsměvem XIX: Rusové

18. 10. 2020

Nacionalizmus a identita

Předem varováni: národ fatalistů

„Jsi nuzná i překypující, jsi mocná i bezmocná, matko Rusi!“ řekl ruský básník 19. století Někrasov. Charakter každého národa je naplněn rozporuplnými a vzájemně se vylučujícími rysy, avšak Rusko je v tomto směru téměř neporazitelné. Na rozdíl od naivních zápaďáků jsou Rusové přesvědčeni, že život je něco jako zebra: bílý pruh je nevyhnutelně následován černým. Nejen že všechno zlé je k něčemu dobré, ale všechno dobré jednoduše musí být špatným doprovázeno. Takže je-li vše v pořádku, jsou si naprosto jisti, že to tak nezůstane nadlouho. A naopak – jsou-li v tom až po uši, můžete si být jisti, že dříve, nebo později se z toho opět vylížou.

Z této filozofie vyplývají závažné důsledky. Pokoušet se z jakékoli šlamastiky vyškrábat, je zbytečné plýtvání času, neboť je souzeno, že tam jednoduše nějaký čas zůstaneš. Jen hezky zůstaň, kde jsi, čekej, až se vítr obrátí a všechno se zase vrátí do normálu. Osudu prostě neunikneš.

Jak Rusové vidí sami sebe

Zeptej se Rusů, jak sami sebe vidí. Jejich odpověď bude obrážet náladu, ve které se právě nacházejí. Jelikož jsou třiadvacet hodin denně sklíčení, nejspíš řeknou, že jsou ten nejvíc smolný a nešťastný národ na světě, že za komunizmu bylo lépe, že dokonce i za cara bylo lépe a vůbec nejlépe že bylo za dávných dob Vikingů. Poté vás obejmou a skropí slzami. Ale ve veselejší náladě vám pravděpodobně odpoví, že jsou ten nejvlídnější, nejpohostinnější a nejpřátelštější národ, který kdy tento svět viděl – což je dost možná pravdě mnohem blíž.

Jak si myslí, že je vidí ostatní

Inu, zcela přirozeně celý svět ví, že Rusko je „třetí Řím“, spasitel dlouho trpícího lidstva, zkrátka a dobře Mesiáš. Ruský erb, dvouhlavý orel, má své hlavy otočené na opačné strany, jednu na západ a druhou na východ a má k tomu dobrý důvod. Rusko, které není ani západní ani orientální země, je totiž předurčeno k tomu, aby mezi těmito dvěma celky zprostředkovávalo spojení. Sedět mezi dvěma křesly je velmi výhodné pro soudce. Fakt, že východ je východ a západ je západ a že ani jeden z nich není zrovna vášnivým stoupencem Ruska, je příliš netrápí. Jeho čas teprve přijde.

Mezitím však Rusové se znepokojením zápaďáky podezřívají, že ti je vnímají jako mužiky s dlouhými vousy a huňatými beranicemi, vozící se po zamrzlé řece Volze na saních tažených trojkami polárních medvědů. Na těch saních může být také jedna či dvě nukleární rakety a lahev vodky …

Cizincům chvíli trvá, než pochopí, že slovo „Rusové“ označuje pouze část obyvatelstva Ruské federace. Hovořit o obyvatelstvu Ruska jako o Rusech uráží početné ne-Rusy, jako Baškiry, Kalmyky, Karely – stovky národností, z nichž mnohé žijí v autonomních republikách s vlastní místní vládou.

Jak vidí ostatní a jeden druhého

Rusové své sousedy bez jakékoli výjimky vidí jako zrádné, zlé, lakotné a odporné – a jsou přesvědčeni, že za jejich prosperitou stojí nemilosrdné vykořisťování Rusů, ruské inteligence a přírodních zdrojů. Kdyby nebylo sousedů, Rusko by nyní bylo předmětem závisti Američanů.

Američané byli za komunizmu nepřítel číslo jedna a to je důvodem, proč se na ně dnes nahlíží se směsicí podezření, obdivu a nazelenalé závisti. Každý ví, že všichni Američané jsou nepředstavitelně bohatí a že i ti nejchudší vybírají almužnu z okének svých mercedesů. Kéž by bylo možné pracovat jako Rusové a žít jako Američané!

Ostatní zápaďáci žijí v luxusu a na zbytek světa se dívají spatra, i když s malými rozlišnostmi. Britové jsou velmi zábavní se svými staletými tradicemi a s bláznivým smyslem pro humor, kterému nikdo kromě nich nerozumí. Nejsou až tak špatní: jsou spřízněni s ruskými cary a – podobně jako Rusové – milují čaj. Mají jednoho spisovatele, Shakespeara. Francouzi jsou milovníci a žádný není věrný své manželce. Jejich autor je Dumas, otec Tří mušketýrů. Němci jsou vážní, pilní, nudní a tvrdě pracují. Čtou Schillera a citují Goetha. Na poslední válku s Německem se stále ještě vzpomíná s pocitem hrůzy, ale to byla bitva s jinými Němci. Italové žijí v muzeích, živí se těstovinami, pijí Chianti a zpívají neapolské písně – velice veselí lidé. Nemají žádné spisovatele, zato spoustu malířů, sochařů a zpěváků. Michelangelo a Pavarotti jsou nejlepší.

Pozn.: V článku jsou uvedeny doslovné citace. Z estetických důvodů je nepíši v uvozovkách a neuvádím stránky. Vynechaná místa v souvislém textu jsou vytečkována. Autor se narodil v Leningradu. Napsal dvě disertační práce – jazykovědnou a psycholingvistickou – a knihu na téma psychologických a sociálních aspektů nadávek.

Literatura: Želvis, V. I.: Xenofobní průvodce. Rusové. Praha, Nakladatelství XYZ, 2009. Foto: z publikace, s. 6, upraveno.

 

Můj příběh
Hodnocení:
(4.9 b. / 13 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jan Zelenka
Pane Charvát, kdy už konečně pochopíte, že autorka pouze cituje z již napsaných knih. Nic proti tomu, co píšete, ale už u Rakušanů vám to bylo vysvětleno! Charakteristika ruského člověka je pochopitelně širší, než může nabídnout kniha, která je uvedená v závěru článku. Článek je sestaven pouze z citací!!
Věra Ježková
Pane Charváte, seriál o Kateřině Veliké jsem samozřejmě viděla; zajímají mě ruské reálie. Taky jsem viděla Vojnu a mír, Oblomova, Čajkovského, Šlechtické hnízdo, Obyčejný fašismus, Sedmnáct zastavení jara a řadu dalších úžasných ruských/sovětských filmů. Nejsem si jista, jestli jste pochopil, že nejsem autorkou textu. A v reakci na uvedené komentáře těžko můžu popsat svůj vztah k Rusku podrobněji a psát, co všechno o něm vím.
Věra Ježková
Soňo a Ivanko, děkuju a souhlasím. Přes Mimoň jsem jezdila řadu let do Luhova u Brniště.
Soňa Prachfeldová
Když jsem byla malá holka, psala jsem si s Ruskou, posílaly jsme si fotky herců a maličkosti v dopisech a věřily jsme, že se jednou uvidíme. Nikdy jsem tam nebyla, mám ráda vynikající literaturu a když vidím pamatky, tají se mi dech. Bída a lesk, krutost i široká slovanská duše. Pěkný článek, díky.
ivana kosťunová
Rusové jsou tak rozmanití, že se jejich národní povaha těžko vystihuje. Já jsem poznala Rusy jako lidi, kteří měří bohatství podle zlatých zubů v ústech, a za tím účelem si i zdravé zuby vyměňují za zlaté, dále podle množství koberců na stěnách pokoje, a kteří se cítí být nadřazeni ostatním národům. Pravda, psala se léta sedmdesátá minulého století, a místem jejich výskytu byla Mimoň.
Věra Ježková
Děkuji podruhé. :-) Pane Jaroslave, princip knížek dané série spočívá v tom, že autor je vždy příslušník daného národa. V poznámce o něm uvádím, že se narodil v Leningradu. Takže Lotyš nejspíš nebude.
Jaroslav Kolín
Tak nevím. Autor je zřejmě podle jména Lotyš a ti nemají Rusy rádi. Do Ruska jsem jezdil služebně několikrát do roka v letech 1994 - 2010, byl jsem tam i jako turista a s pasáží "Jak vidí ostatní a jeden druhého" nemohu souhlasit. Takhle mohou uvažovat lidé s IQ tykve nebo bábušky ze zapadlé sibiřské vísky. Za ta léta, co jsem do Ruska jezdil, jsem mohl sledovat vývoj od Jelcina přes Černomyrdina až po Putina. Hodně se zlepšilo, i když korupce a oligarchové fungují dál. Překvapilo mě, kolik je v Rusku věřících po těch letech SSSR. Pozoruhodné také je, že Rusové nemají rádi USA, ale všechno přepočítávají na dolary. Zajímavý pohled na ruské reálie a mentalitu 90. let 20. a prvního desetiletí 21. století poskytuje ve svých knihách Sergej Lukjaněnko (např. Noční hlídka a další). Takže autor (nikoliv autorka!) mají u mě tři místo obvyklých pěti hvězdiček.
Dana Puchalská
Věrko, to je moc povedený článek. O Rusech jako takových mám svoje mínění. Je to prazvláštní směs povahových vlastností. Měla jsem kolegyni rodilou Rusku a ta mi ráda o Rusku vyprávěla. Občas mi z jejího vyprávění šel mráz po zádech.
Helena Přibilová
Rusko jsem navštívila dvakrát. V roce 2008 jsme se s manželem podívali do Petrohradu s výletem do Novgorodu. Petrohrad mě zcela okouzlil nádherou a velkolepostí svých památek. Po deseti letech následovala cesta do Povolží (viz můj článek). Jinak jsme navštívili všechny republiky bývalého Sovětského svazu. Manžel byl navíc několikrát v Rusku pracovně. Poznali jsme velký rozdíl mezi životem ve velkých městech a na venkově. Rusové, se kterými jsme se setkávali, na nás však zapůsobili dojmem lidí, kteří jsou nezdolní a přizpůsobiví žít v jakýchkoli podmínkách.
Věra Ježková
Děkuji za vaše názory. Rusů jsem poznala nejvíc z jiných národností. Byli to převážně velice milí lidé. Uvedená charakteristika se mi moc líbí. V Rusku jsem byla třikrát, nejdéle měsíc během VŠ v Moskvě a Leningradu. Navštívila jsem mj. Treťjakovskou galerii, Ermitáž, Petrodvorce. Na hřbitově jsem poslouchala Šostakovičovu Leningradskou symfonii. Obdivovala jsem krásné moskevské metro. Svými kláštery a kostely mě okouzlil historický Suzdal. Mám velice ráda ruskou kulturu, zejména literaturu; líbí se mi ruština. Ztotožňuji se s Jendou. Pro případné zájemce uvádím odkaz na svůj článek: https://www.i60.cz/clanek/detail/18539/jak-jsme-sbiraly-zachody.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.