Konečně! Vláda zmrazila Česko - omezila volný pohyb osob a zavřela většinu obchodů a služeb. K tomuto kroku se rozhodla přistoupit poté, co denní nárůst nově nakažených lidí koronavirem vystoupal k jedenácti tisícům a kdy s nemocí covid-19 začalo umírat denně několik desítek lidí.
Proč tak pozdě? Proč se musela Česká republika zařadit mezi země, kde se koronavirus šíří nejrychleji na světě?
Když 16. března vláda rozhodla o totálním lockdownu, přibylo za den 344 případů nakažení koronavirem. Nejvyšší denní nárůst v první jarní vlně pak byl zaznamenán 27. března, kdy onemocnělo 377 lidí. Tvrdá opatření – byť za cenu stovek miliard - zabrala.
Když koncem srpna čínský virus napadal denně přes tři stovky lidí, nařídil tehdejší ministr zdravotnictví Vojtěch Adam povinnost nosit roušky ve veřejných dopravních prostředcích, ve školách, v divadlech. Den na to si ministra benjamínka pozval Babiš na kobereček a roušková pravidla se změnila. „Jsem trochu v šoku z toho, co vypadlo z ministerstva zdravotnictví. Vůbec se mi to nelíbí. Používám selský rozum a plno věcí mi hlava nebere,“ poatěžoval si Babiš pro Český rozhlas. Roušky se zrušily, protože před krajskými a senátními volbami nechtěl premiér naštvat své fanoušky na facebooku (Čau lidi, tak jsem ty roušky zrušil....)
Jenže nemocných přibývalo, nejdříve ke čtyřem stovkám, později k tisícovce za den a řada epidemiologů či virologů varovala, že pandemie se brzy vymkne kontrole. „Máme chytrou karanténu, není třeba zavírat Česko jako v březnu. Děláme všechno proto, abychom situaci zvládli,“ tvrdil pan zodpovědný premiér ještě v polovině září.
Zavřely se vysoké školy, poté školy střední, s výjimkou prvních ročníků víceletých gymnázií, a druhý stupeň základních škol. V lavicích zůstali žáci prvního stupně. V mnohých rodinách tak jedno dítě zůstalo doma, druhé chodilo do školy. Onemocnělo stovky učitelů a žáci prvního stupně nakazili své sourozence i rodiče.
Hygieny pochopitelně nestačily trasovat nemocné, chytrá karanténa nezabrala, začalo se mluvit o sebetrasování, pak testování celé populace, jenže zůstalo jen u slov.
Vláda začala epidemiologická opatření opatrně dávkovat v době, kdy počty nakažených atakovaly deset tisíc. Stále žádný rozhodný krok jako na jaře. Místo toho, aby vláda lidem od začátku září, kdy v Česku začalo hořet, vysvětlovala, proč je nutné striktně dodržovat hygienická opatření, že podle predikcí nebude v nemocnicích místo, budou chybět zdravotníci a může dojít k italskému scénáři, kterému se premiér na jaře posmíval, nedělo se nic.
Lidé se přestali spoléhat na vládu a v krizi hledali autority na internetu. Místo viroložky Pekové začali více věřit biologovi Flegrovi a méně důvěřovat premiérovi. Není se čemu divit. Vláda sice dělá všechno proto, aby pandemii zastavila, bohužel ale o měsíc později. A ten ztracený čas bude bolet – firmy, podnikatele a hlavně rodiny obětí.