Kdyby mi někdo řekl, že v osmdesáti letech poznám pocity vězně, nechápala bych, co si pod tím představit. Teď jsem vězněm, i když jsem nic neprovedla. Nesmím opustit malinký pokoj. Nevidím, takže nemůžu číst ani sledovat televizi. Dcera mi posílá v balíčcích audioknížky, může mi dát balíček dvakrát do týdne. To mám, myslím, oproti vězňům výhodu. Třikrát denně mi personál položí na stolek u postele stravu. V tom jsem na tom, myslím, s vězni stejně.
Dcery mi každý den telefonují. Jinak jsem už s nikým dva měsíce nepromluvila. Pečovatelky totiž nemají na mluvení čas. Chápu je, jsou úplně vyřízené. Vždy jen přiběhnou, pomohou mi s tím nejnutnějším a běží. Vypadají dost zmatené. Včera jsem hmatala po hrnku a našla jsem v něm stočenou roušku. Doufám, že byla moje. Někdy mám na malinkém pojízdném stolku vedle postele i tři neodnesené talíře s jídlem, misku na mytí, ovoce, nějaké ubrousky, nevím co. Párkrát jsem to omylem shodila, omlouvám se, opravdu nevidím a musím mít vše vždy na svém místě. Což teď mnohé pečovatelky nevědí, protože se střídají a stále jsou tady nějaké nové, které neznám. Něco mi tu mrsknou a zmizí a já ani nevím, co to je.
Znám ty původní všechny podle jména a hlasu, ale teď je v tom zmatek. Je jich spousta v karanténě nebo na nemocenské nebo byly převelené na jiná patra, přicházejí sem různí dobrovolníci, kteří zase brzy mizí. V našem domově je totiž covid.
Ta mrcha se tady dostala až teď, v době, kdy se už národ raduje a jak slyším v rádiu, vesele se baví v barech a restauracích. Prý je tu nakaženo hodně lidí, proto nesmíme ani na chodbu. Vím, že pečovatelky dělají, co mohou. Je mi jich líto. Je mezi nimi hodně hodných ženských i skvělých chlapíků. Nechci, aby to vyznělo, že to co říkám, je stěžování si.
Říkám to proto, že protože vím, že to už dlouho nevydržím. Zešílím. Chtěla bych umřít.
V létě tu bylo fajn. Dcery za mnou chodily několikrát týdně, vyvezly mě na zahradu. Byla jsem ráda, že jsem se sem dostala, protože jsem už život doma opravdu nezvládala, i když mi holky pomáhaly. Ale pořád jsem padala, pálila se, řezala se, už to s těma mýma mizernýma očima opravdu nešlo. Přechod do domova byla velká změna, ten malý pokoj, ta ztráta soukromí. Ale věděla jsem, že si tady musím zvyknout, že to jinak nejde. Ani jednou jsem nevyslovila nějakou nespokojenost, nechci být nikomu na obtíž.
Ale teď bych opravdu chtěla umřít. Nechci být vězněm. Nic jsem nikdy špatného neudělala, nepatřím do vězení.
Nejhorší je, že ze všech stran slyším, jak nás staré lidi chcete chránit. Že to, že jste mě uvěznili, je pro mou ochranu, pro mé dobro. Už si ani nepouštím rádio, když tam slyším, jak si lidé stěžují, že nevydrží cvičit v roušce nebo že nemohou do oblíbené hospůdky. Přála bych jim vidět tady ty chudáky sestry, které jsou v rouškách od rána do noci. Přála bych jim, aby je zavřeli do mého malého pokoje a přes měsíc nesměli vyjít ani na chodbu, natož ven. Teď jsem poslouchala v rádiu, jak jsou s noci plné ulici lidí, jak slavili Mikuláše, jak stáli před hospodami. Já to chápu, kdybych byla mladá, byla bych tam taky. Taky by mě nezajímalo, že někde nějaké babky jsou ve vězení. Jenže my jsme v tom vězení proto, že se ten virus pořád šíří. A on se šíří proto, že ti lidé nejsou schopni ještě pár týdnů vydržet být doma, nechodit nakupovat, nechodit se bavit. Oni říkají: my jsme mladí, my chceme normálně žít, my neonemocníme a vás staré, ohrožené chráníme.
Je to odporné, alibistické, pokrytecké.
Vy jste nás zavřeli do vězení, abyste měli čisté svědomí a mohli se bavit, cvičit v těch vašich fitcentrech a nakupovat. Vy se budete bavit, virus se bude pořád šířit a my budeme pořád zavření. Já už nikdy nevyjdu z pokoje? Když to sousedka z vedlejšího pokoje zkusila, slyšela jsem na chodbě řev, hnali ji zpět jako dozorci vězně.
Dvakrát týdně se mnou rehabilitační sestra chodila s chodítkem patnáct minut po chodbě a já díky tomu aspoň trošku začínala chodit. Teď nesmím chodit po chodbě, sestra nepřichází, nevím, co se s ní stalo. Já ležím. Snažím se tu aspoň těch pár metrů šourat tam a zpět. Jako vězeň v cele, tam a zpět. Cítím, jak mi ochabují svaly. Za chvíli už nebudu moct chodit vůbec.
To samé jsem už zažila na jaře. Tehdy jsem byla v léčebně dlouhodobě nemocných v Ostravě. Když vypukla první vlna epidemie, měsíc jsem nesměla opustit pokoj, pak mě aspoň sestry občas vyvezly na terasu. Ale nikoho z příbuzných jsem tehdy neviděla dva měsíce. Teď je to stejné.
Nevadí mi samota, jsem na ni zvyklá. Tehdy na jaře jsem měla pocit, že všichni lidé drželi spolu a takzvaně táhli za jeden provaz. Teď je to jiné. Teď se pokrytci starají jen sami o sebe a ještě mají tu drzost říkat, že chrání seniory.
Vy nás nechráníte, vy nás zabíjíte. Já nemám kam jinam jít. Já se už do svého původního bytu nedostanu, není tam výtah, nemůžu žít jinde než někde, kde mám celodenní péči. I když už teď personál nemá kvůli těm nakaženým moc času, aspoň mi sem vždycky přinesou to jídlo, pomohou mi s hygienou. Jsem jim za to vděčná. Ale nechci tak žít po zbytek života. Nechci být vězněm, tohle si nezasloužím. Celý život jsem se chovala slušně. Nepatřím do vězení.
Často se dívám z okna. Sice nic nevidím, ale aspoň dýchám vzduch. Kéž bych tu měla aspoň malý balkónek. Ale i to malé okno je dobré. Tak jsem vám jen chtěla říct, jak se žije v osmdesáti v base. Já vím, že je vám to jedno. Ale tak, já si tím trochu ulevila.
Vyprávění osmdesátileté Dany, klientky jednoho z domova seniorů v Moravskoslezském kraji, která si nepřeje uvést své celé jméno, zaznamenala
Vratislava Hofmanová.
