Pozdě, ale přece jsem se rozhodla napsat něco mikulášského. Snad nebude vadit, že letos už Mikuláš chodil.
Jako malá holčička jsem Mikuláše zažila jednou. Byli jsme na návštěvě u tety, která bydlela nejblíže a Mikuláše nejspíš dělal strýc Edvard. Mohutný chlap, takže Mikuláš v jeho velikosti mne vyděsil natolik, že už to naši podruhé nezkoušeli. Ale Mikuláš na nás nezapomněl, každý rok ráno po Mikuláši jsme s bratrem u postýlek našli každý svůj talíř s ořechy, jablíčky, pomerančem a hlavně fíky! Tenkrát byly navlečené na provázku a svázané do kolečka, asi to taky pamatujete. Mám pocit, že tak dobré fíky jsem od té doby nejedla, ale každý rok dělám nové a nové výzkumy, jestli přece jen nepotkám tak lahodné fíky, jako byly za mého dětství.
V době studia na střední škole jsme vymysleli, že každý profesor od nás na Mikuláše dostane silonovou punčochu s bramborou, kusem uhlí a ještě něčím typickým pro jeho vyučovací předmět. Například tělocvikářka v silonce objevila ocelovou kouli na házení. Kdo ji tenkrát v tělocvičně ukradl, už nevím. Profesor známý svou žízní našel v silonce lahváče, o kterém prohlásil, že je to destilka (že jako destilovaná voda) a my si užívali toho, že jsme každou vyučovací hodinu trochu zkrátili zajímavou debatou s obdarovaným pedagogem.
Jako vdaná paní jsem kamarádce navrhla, že jejich školáčkovi uděláme mikulášskou nadílku. Vyšňořila jsem se černým kožichem, vtrhla k nim do kuchyně vyzbrojená koštětem a malý bleskurychle zmizel pod stolem. Pak přišel Mikuláš představovaný mým mužem. Klouček prohlásil "strýc Petr" a bylo po strachu. 205 cm živé délky mého muže i jeho charakteristickou chůzi mikulášské roucho nezamaskovalo.
Když našim starším dětem přibyl mladší bráška, udělali pro něj a pro kamaráda od sousedů mikulášskou nadílku. Syn se převlékl za Mikuláše a dcera za anděla. Čerta s sebou neměli, přesto sousedovic kluk řičel hrůzou, kdežto náš synáček se Mikuláše se zájmem ptal: Jé, Vítku, co to máš na hlavě?
Jako pracovnice v neziskové organizaci pečující o postižené děti jsem dělala Mikuláše několikrát. Mám tolik dioptrií, že Mikuláš v mém ztvárnění byl brýlatý, ale nikomu to nepřišlo divné. Z knihy hříchů jsem četla silné i slabé stránky každého dítěte jak mi je rodiče prozradili. Pak dostal každý něco dobrého. Večery s pohoštěním pro rodiče, děti i nás asistentky byly příjemné a ráda na ně vzpomínám.
Letošní Mikuláš přinesl opravdové překvapení: 2.12 manžel přišel od lékaře s tím, že musí s nemocným palcem nastoupit do nemocnice. Čekala jej operace, takže když jsem mu do nemocnice vezla zapomenuté léky, našel je v sáčku s buráky, ovocem a sladkostmi. Operovali jej 10.12., a když to dobře dopadlo, oddechla jsem si. Některá překvapení nemusím.
Přeji všem čtenářům krásný advent bez překvapení ze zdravotního stavu a bez pobytu v nemocnici. Ať máme všichni dost sil na oslavu setkání s rodinou i na Silvestra!
