Stranou pozornosti letos prošla dvě kulatá výročí týkající se působení jezuitů v Čechách. Před 380 lety převzali výuku na Karlově univerzitě a před 440 lety byla jejich pražská kolej povýšena na úroveň univerzity. Důvod ticha kolem jezuitů je zřejmý: většina lidí si dnes za řádem představí zlopověstného pátera Koniáše. Byl ale typickým jezuitou? A opravdu to byl takový padouch?
Antonín Koniáš je postavou, která v obrozeneckém, jiráskovském i komunistickém pojetí českých dějin symbolizovala pobělohorskou "dobu temna". Ale nic není černobílé, dokonce ani tma. Koniáš byl zřejmě víc nešťastný chudák, než zloduch.
„Jak pronikavé to kázání bylo a jak dojímalo, lidé, že trnuli a plakali, a jedna žena i omdlela, když kázal o pekle, jaká muka stihnou hříšníky, obzvláště zatvrzelé kacíře a nevěřící.“ Tak popisuje Alois Jirásek v románu Temno muže, kterého si snad každý spojuje masovým pálením knih a zuřivým pronásledováním nekatolíků, věznění a popravy nevyjímaje. Což se sice všechno opravdu dělo, ale...
Vězeň neduživého těla
Antonín Koniáš se narodil v únoru 1691, jeho otec Vojtěch byl knihtiskařem jezuitské koleje pražského Klementina. Základní školu vychodil v jezuitském kostele svatého Klimenta, střední přímo v Klementinu. Životní dráha tak přesně nasměrovaná nemohla pokračovat jinak než vstupem do jezuitského řádu, k němuž došlo, když mu bylo 17 let. Pokračoval pak studiem bohosloví a po jeho zakončení se stal kazatelem a misionářem.
Mezi jezuity jsou lidé mnoha typů a životních postojů. Najdeme mezi nimi slavné učence, vynálezce, spisovatele a básníky, ochránce domorodců před otroctvím, odvážlivce zachraňující Židy z hrůz holocaustu. A také Antonína Koniáše. Rozhodně však nejde o figuru typickou.
Koniáš byl od dětství neduživý a slabý, trpěl častými záchvaty. Měl oboustrannou kýlu, těžký revmatismus, časté bolesti hlavy. Své hendikepy překonával železnou vůlí. Údajně například ulehl k tlející mrtvole psa a zůstal vedle ní tak dlouho, dokud mu zápach nepřestal vadit.
Jeho pracovní nasazení při misijní práci bylo neuvěřitelné. Vedle povinných křtů, posledních pomazání a pohřbů stačil kázat až pětkrát denně a často se při tom tak rozohnil, že omdlel. O všem si vedl jakési pracovní výkazy: „Misie tříměsíční v lednu až březnu 1727. V kostelech kázal křesťanskou nauku třiadvacetkrát, mimo kostel osmadvacetkrát. Napojil spasitelným povzbuzováním 28 vesnic... Kajícníků napočítal 450... uklidnil jednu osobu k smrti odsouzenou...“
Za největší hřích pátera Koniáše se považuje pálení knih – on sám o sobě napsal, že za svého života stačil zlikvidovat 30 tisíc závadných děl.
„Bludných knih dobrovolně odevzdaných spočetl 246, pověrečných 12, nemravné 2,“ píše opět o období leden až březen 1727 sám Antonín Koniáš. „V náhradu za ně rozdělil 23 vybrané postily a 38 modlitebních knížek. Krom toho nahradil bludné knihy dalšími vhodnými knížkami v ceně 14 rýnských a 48 krejcarů, vše ze svého platu.“
Knihy také psal. Úroveň byla přizpůsobená prostým venkovanům (a na víc asi ani neměl), o jeho upřímnosti však nemůže být pochyb. Ne vždy také závadné knihy zabavoval, někdy se spokojoval jen se začerňováním závadných pasáží, nebo vytrháváním vybraných stránek.
Nepohodlný fanatik víry
Koniáš se považoval za českého vlastence, a přestože dokázal kázat česky i německy, psal převážně česky. Své knihy často rozdával, nebo vyměňoval za zabavené. Jakou radost z nich museli mít obdarovaní (často nadprůměrně vzdělaní evangelíci), lze usoudit už z názvů: „Jediná choť Beránkova“ nebo „Zlatá neomylná římsko-katolické pravdy dennice“. Napsal ale také jeden herbář. Historikové si paradoxně nejvíc cení jeho latinský přehled závadné literatury „Klíč kacířské bludy rozeznávající“ z roku 1729, který je hodnotnou informací o dobové literatuře.
Ani Koniášovi nepřátelé nepopírají, že navzdory tělesné nedostatečnosti byl vynikající řečník. Zdá se, že v jeho stopách opravdu zůstávaly zástupy upřímných konvertitů. K nekatolíkům nechoval nenávist, ale spíš lítost, což mu ovšem nevadilo jim pomáhat také udáváním.
Koniáš zřejmě byl spíš nešťastný, než v pravém slova smyslu zlý. Pokud někoho nenáviděl, tak nejvíc sám sebe. Trestal se nedostatkem spánku, zanedbaným zevnějškem, špatnou stravou, nočním bděním a především neúnavnou misijní prací. Byl neřízená střela: neváhal udávat a pronásledovat bohaté a mocné, pokud se mu zdálo, že jsou ve víře vlažní – na samostatný článek by vydal jeho spor s hrabětem Šporkem. Opravoval a začerňoval dokonce v Bibli, často jen proto, že se mu nějaký výraz nebo obrat nezdál být dostatečně výstižný.
Katolickým kruhům na něm ale možná ze všeho nejvíc vadila jeho exaltovaná horlivost a nekompromisní věrnost svému poslání. Misijní činnosti neomezoval jen na kostely: navštěvoval domácnosti, lidi na polích, nevyhýbal se dokonce ani hostincům. Nikdo mu nemohl vytknout, že "vodu káže a víno pije". Možná si ani neuvědomoval, že z hlediska institucionalizované církve se i on sám pohybuje na tenké hranici mezi svatostí a kacířstvím.
Když 27. října 1760 Antonín Koniáš zemřel, oddechli si všichni – a ze všeho nejvíc možná jeho církevní nadřízení. Rozhodně jde o osobu, na níž by nebylo dobře zapomenout. Takoví lidé se vyskytují v každé době, ale jen v některých časech mohou vyniknout.
Další články autora najdete na www.novakoviny.eu
