Poplácání po ramenou. Tím často říkáme: to se ti povedlo, jsi dobrý, díky ti. Používá se mezi kolegy v práci, mezi kamarády.
Dotek rukou během rozhovoru. Naznačujeme tak: soucítím s tebou, velmi dobře ti rozumím, jsme si blízcí. Často se to stává mezi přítelkyněmi, v situacích, kdy se jedna žena druhé s něčím svěřuje.
Když tyto dva typy doteků proběhnou mezi lidmi, kteří jsou si sympatičtí a mají dobré vztahy, jsou příjemné. Ale úplně stejný typ doteků může působit opačně. Když někoho poplácá v práci po zádech kolega, o kterém dotyčný ví, že ho pomlouvá u šéfa, je to jako by dostal výboj elektrickým proudem. Stejně tak téměř odporné je, když někomu snaží muchlat ruku žena, o které je všeobecně známo, že to, co uslyší, ihned pošle dál s patřičně devastujícím komentářem.
Doteky je proto dobré umět rozlišovat a řídit se při jejich přijímání i darování především citem. Zároveň ale není vhodné je ze svého života úplně vytěsnit. Kdo jich má nedostatek, svým způsobem trpí, byť si to třeba neuvědomuje.
„Dotýkáme se navzájem, abychom zdůrazňovali význam toho, co říkáme a podělili se o svoje pocity. Proto jsou doteky důležité. Když nám chybějí, strádáme,“ říká psychiatr Radkin Honzák.
Doteky mohou ve vztazích mezi lidmi způsobovat radost, ale i humorné nebo nepříjemné situace. V jedné rodině se doteky staly velkým tématem poté, co syn přivedl rodičům a prarodičům představit partnerku. „Je to hezká a milá holka, ale doslova nás šokovala svou přítulností,“ říká pětasedmdesátiletý Rudolf a pokračuje: „Petr ji přivedl, představil a ona nás všechny jednoho po druhém objala a zlíbala. Několikrát ze strany na stranu, pěkně mlaskavě. Připadalo mi to legrační, ale budiž. Dělá to tak pokaždé, když přijde. Při hovoru se na člověk tlačí, neustále každém sahá na ruku, na paži, na rameno. Prý je na to zvyklá z domova, Petr říká, že si její příbuzní takhle vyjadřují náklonnost a už to začal dělat taky. Mně to přijde spíše směšné.“
A tady je podobný případ. Jednašedesátiletá Mirka si zařídila brigádu jako korektorka v jedné redakci. Takto popisuje své zděšení: „Je to menší tým mladých lidí. Když přijdu, holky mě líbají na tváře. Když najdu chybu v textu, kluci mě poplácávají po ramenou. Jednou mě mladý šéf objal. Jen tak mě objal a řekl: Mirko, jsem rád, že jste součástí našeho týmu. Je to takový americký způsob chování, ale mně to nějak nesedí, nejsem na to zvyklá.“
Problém je v tom, že každý člověk má jiné vnímání toho, čemu psychologové říkají zóna. „Zónami označujeme prostor, jaký charakterizuje náš vztah k lidem, se kterými jsme v kontaktu. Čím jsme si bližší, tím se zóny zužují,“ uvedla psycholožka Lenka Čadová.
Je to jasné, když jde o lidi zamilované nebo si velmi blízké, je dotyk příjemný. Když stejný dotyk udělá člověk, který je nám cizí nebo navíc ještě nesympatický, o nic příjemného nejde. Psychologové tvrdí, že v takovém případě dochází k reakci, která je v podstatě stresovou zátěží a člověk má pocit, ohrožení, potřeby se bránit nebo uniknout.
Tyto zóny se však mění podle toho v jakém prostředí jsme. Psychicky zdravý člověk si je umí přizpůsobovat situaci. Zatímco v přeplněném dopravním prostředku jsme schopni přežít, když se na nás tlačí někdo cizí, i když to není příjemné, kdyby totéž ten cizí člověk udělal v jiné situaci, bráníme se nebo voláme o pomoc.
Navíc má každý úplně jinou potřebu doteků. Jsou manželství, ve kterých se lidé mazlí a drží za ruku i po čtyřiceti letech vztahu a jiné, které s doteky šetří už v období počáteční zamilovanosti. Pro někoho jsou totiž doteky nezbytné, někdo s nimi šetří, ale neznamená to, že by to byl sobec neschopný dávat lásku.
S doteky se také různě zachází v různých zemích. Poplácat či obejmou kolegu v práci třeba v Koreji nebo se v nějaké muslimské zemi přátelsky dotknout ruky ženy, která není příbuznou, je považováno za naprosto nepřípustné. Naopak v Řecku nebo v Itálii se nám klidně může stát, že nás obejme prodavač za to, že jsme si u něj koupili tričko.
Zkrátka, s doteky je to těžké. Ale život bez nich by byl smutný.