A máme tady předposlední den v roce 2020. V roce, který nám víc vzal než dal, a utěšovat se tím, že všechno zlé je pro něco dobré, není na místě. Tady se spíš hodí rčení, že nikdy není tak hrozně, aby nemohlo být hůř. Ne, nehodlám psát ve rčeních a příslovích. Na druhou stranu čekat od zarytého pesimisty něco optimistického by taky nebylo na místě.
Včera, 29.12.20, jsme si vyjeli na kontrolu zahrady, foťák jsem si pro jistotu vzala s sebou. Bylo zamračeno, ale místy probleskovalo slunce, tak jsem si něco vyfotila, ale cestou domů, když jsme přijížděli k Benešovu mostu, se slunce opřelo o Mariánskou skálu a Mariánský most, že mi nedalo ani moc práce řidiče nasměrovat trochu jinam, než domů. Z fotek jsem měla opravdu radost a běhat sem a tam mě fakt bavilo.
Tak, abych to uzavřela. Nejsem věřící, tak by mi bylo žinantní někoho nabádat k lásce k bližnímu svému, říkat nemocnému rčení „ věř, a víra tvá tě uzdraví“ je pěkná hloupost, zažila jsem to na vlastní kůži. Ten, kdo mě zná, ví, že nemám ráda lhaní jako takové, ano, někdy je tzv. milosrdná lež nutná. U nás byl konec roku ve znamení slz. V listopadu to byla naše milovaná čivava a včera to byl milovaný kůň naší dcery. Jsou mezi námi tací, kteří se nad tím podiví a ušklíbnou, ale vím, že je tu více těch, kteří takovou ztrátu také osobně zažili.
A proč jsem to napsala? Protože sdílená bolest je poloviční bolest. Snad vám udělají radost fotky a přeji nám všem, tedy i škarohlídům, rok 2021 lepší a šťastnější.