Kvůli covidu jsme nemohli, a ještě nějakou dobu nebudeme moci, venku pobývat tak, jak bychom si představovali. Tak se v mnohých domácnostech kvůli omezení i uklízelo.
Musím se přiznat, že jarní omezení pohytu mimo domov jsem tak nějak prolenošila. A uklízet? To mě sice napadlo, ale zůstalo jen u myšlenky. Tedy kromě běžného denního a týdenního úklidu, abychom neshnili ve špíně, jak říkávala moje maminka. Pak se na pár týdnů, pro mě nepochopitelně, život v naší republice vrátil do téměř původních kolejí. Následky jsme pocítili na podzim, přetrvaly i do zimních měsíců. Nálada ve společnosti se změnila, na ulici a v obchodech jsem viděla, jak mnoho lidí ignoruje vládní nařízení a omezení, a tak jsem se stáhla do nitra svého bytu. Lenošení z jara mi už začalo lézt na nervy. Zpestření mi nabídly Vánoce, ale jen na pár dní. V lednu jsem na sobě cítila nervozitu, sklon k podrážděnosti, a to prosím stále chodím do práce na plný úvazek, takže mám o "zábavu" postaráno. Jenže moje agenda mi dovoluje pracovat z domova, tak většinu času ze sedmi dnů v týdnu trávím v třípokojovém bytě.
Jednou ráno jsem to už nevydržela, sedla si doprostřed pokoje a kritickým zrakem zkoumala, co a kde by se dalo opravit, vyhodit, vylepšit. Vzápětí už mi hlavou běžely nápady, jak vše zorganizovat. V moderní mluvě – jak vytvořit správný logistický plán. Hned na začátku jsem si uvědomila, kolik zbytečných věcí jsem v minulosti nakoupila, bez čeho se moje domácnost obejde, co mohu darovat tomu, kdo to ocení. Začala jsem si psát seznam věcí, které půjdou z domu, jako například druhý ponorný mixer, nadpočetné talíře, příbory, dřevěné pomůcky do kuchyně a další a další.
Jako první jsem se dala do knihovny. Ze sedmi fochů kuchařek jsem zaplnila dva, vyřazené receptáře jsem nabídla známým. Stejný osud postihl různé přednášky, poznámky ze seminářů, které po mně přečte jen grafolog a já už je potřebovat nebudu (knihu z nich psát rozhodně nehodlám), několik skript, jejichž obsah se kvůli změně ve společnosti změnil také. Vytřídila jsem beletrii, cestovní průvodce, staré mapy a vše nabídla známým. Všechno jsem rozdala, nic jsem nevyhodila, dokonce i mým čmaropisem psané texty.
Další v pořadí byly pořadače. Třídit obsah šanonů považuji v kanceláři za jednu z nejhnusnějších prací, a já se teď dobrovolně do této činnosti pustila doma. Hned v prvním jsem pročítala pracovní smlouvy a veškerou dokumentaci od mého prvního zaměstnání. No, řekněte, kdy budu potřebovat platový výměr z roku 1974? Pohledem na sumu 1600 Kč měsíčně hrubého po získání vysokoškolského vzdělání jsem se jen pousmála. A tak jsem listovala, vzpomínala, vyřazovala a zase vracela, a zase vyřazovala. Systematičnost a zdravý rozum zvítězily nad nostalgií. Hlavou se mi mihla myšlenka, co by se všemi dokumenty asi tak udělali moji potomci, pozůstalí, až jednou nebudu? Určitě totéž, co jsem udělala i já. Všechno by vyhodili. Nechala jsem si to nejdůležitější, veškerou agendu současného zaměstnání a podívejme, šanon se smrskl na pětinu. Vzala jsem si totiž vzor od mojí maminky, která ve svých věcech udělala takový pořádak, že jsme po její smrti neměli potíže něco najít. Nutnou práci ve chvílích smutku nad jejím odchodem a nezbytnou likvidací jejího bytu nám opravdu hodně usnadnila.
Prvním odlehčeným šanonem jsem načerpala chuť a dala se do dalších. V každém jsem něco našla: neplatné smlouvy, deset a více let staré účtenky a faktury za věci, které jsme už vyhodili, záruční listy odstraněných spotřebičů, návody, doklady od založených bankovních účtů již zrušených, poznámky k situacím, na které jsem nejen já dávno zapomněla. Téměř všechno neplatné a nepotřebné šlo do koše, nebo do skartovačky a počet pořadačů se snižoval a snížil.
Po této veškeré redukci jsem založila jeden nový šanon. Se vzpomínkami nasbíranými v šuplících, krabicích a deskách po celém bytě. Na dceru, vnučku, rodiče a prarodiče. Pro cizího člověka nemají žádnou hodnotu. Pro mě tu nejdůležitější, pro mě to jsou poklady. Jejich životy mám teď soustředěné na jednom místě. V době, kdy se nesetkáváme, ale jen telefonujeme, si teď častěji listuji a prohlížím všechny věci, které jsem díky nucené izolaci znovuobjevila. S fotografiemi a knihami se tak ve vzpomíkách vracím do dob, jež se nevrátí.
Covid nás poznamenal všechny a ve všech možných směrech. Nějak to snáším. Ale přiznám se, že bych vzpomínky raději hledala v různých šanonech a zásuvkách na přeskáčku. Třeba i přes zbytečnosti. A přeorganizování knihovny a dalších regálů nechala na doby pozdější. Díky koronaviru jsem si uspořádala hmatatelné vzpomínky. Kvůli koronaviru se jimi probírám místo toho, abych s vnučkou šla na procházku zakončenou dobrou kávou s lahodným dortíkem v příjemné cukrárně. Řeknu vám, přeji si, abychom se všichni už zase mohli bez obav nadechnout.
