Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus
Ilustrační foto: ingimage.com

Fronty vymizely z našich životů, po letech nám je připomněl koronavirus

13. 1. 2021

Někdy jsme stáli ve frontě a žertovali, že ani nevíme, na co. Tak vzpomínají mnozí starší lidé na nakupování za socialismu. Mladí si naopak nedovedou představit, že by se kvůli běžnému zboží postavili do řady a čekali.

Když režisér Miloš Forman natáčel v roce 1984 v Praze snímek Amadeus, jeho kolegové, američtí filmaři projížděli městem. Viděli obchod a u něj dlouhou frontu. Ptali se českého kolegy, který je doprovázel, na co ti lidé čekají. Řekl, že na pomeranče. A oni na to: Tak to je fajn, že máte za socialismu pomeranče zadarmo, že se rozdávají, tak to nevadí si na ně počkat.

Mezi českými spolupracovníky se pak ta historka léta šířila jako skvělý vtip.

Starší generace dodnes vzpomíná, na co všechno se v určitých letech stály fronty, od už zmíněného exotického ovoce přes toaletní potřeby až třeba po čočku. Někteří lidé se smíchem, někteří s odporem vzpomínají na spoustu času stráveného před prodejnami řeznictví s výsledkem, že když na ně přišla řada, maso už stejně nebylo.

Z průzkumu společnosti STEM/MARK vyplynulo, že čtyřicet procent pamětníků toho, jak se nakupovalo před rokem 1989, běžně stálo ve frotnách na potraviny. Průzkum se pokusil pohledem dvou odlišných generací ukázat jejich rozdílnost na příkladu vztahu k nakupování. Zatímco ještě před třiceti lety lidé považovali za normální, že se na některé zboží musí čekat ve frontě a to ještě s nejistým výsledkem, zda ho vůbec dostanou, nyní je to pro většinu z nás nepředstavitelná komplikace.

Padesát šest procent dotázaných uvedlo, že by si do fronty nestouplo ani za nic. Mezi odpovídajícími byli i mladí lidé narození po roce 1989. Pamětníci, kteří ve frontách stávali, uváděli, že to už nikdy nechtějí zažít. Sedmdesát dva procent z nich uvedlo, že je to nesnesitelná představa. Stejně odmítavě se však k této variantě staví jen čtyřicet jedna procent mladých lidí. „Mladí si to totiž nedovedou představit. Chtěla bych vidět dnešní mladé ženy, kdyby cestou z práce strávily hodiny u masny a odešly s dvaceti deky salámu, protože maso už nebylo. Chtěla bych je vidět, kdyby šly pro kýtu a s radostí odnášely aspoň bůček. Oni podle mě vůbec nechápou, jak se vše shánělo. Jistě, netrpěli jsme hladem, ale byla to neustálá improvizace a vymýšlení, z čeho co uvařit. Vůbec to neznají a nedovedou si to ani představit,“ říká devětasedmdesátiletá Jana. Její kamarádka pracovala jako prodavačka a ta zase vzpomíná, jak čile fungoval výměnný obchod. „Kolegyně z potravin mi přinesla čočku a kokos, já jí nechala takzvaně pod pultem plavky. Tajně jsem jí je podstrčila, ona si je doma vyzkoušela a když jí nepadly, hned znala pět dalších žen, které si je vyzkoušet chtěly. Byla to příšerná doba a jestliže někdo nyní tvrdí, že se nic takového nedělo, nevím, kde žil,“ říká sedmasedmdesátiletá Vlasta.

Z průzkumu vyplynulo, že téměř dvě třetiny respondentů starších šedesáti let zažiy, že na nějaké nedostupné zboží před rokem 1989 stály několikahodinovou frontu. Nejčastěji se podle nich stálo před obchody s potravinami, pak s elektronikou, s textilem nebo nábytkem. Dvacet procent lidí uvedlo, že stáli fronty na hygienické zboží.

Mladí lidé naopak uváděli, že si dovedou představit, že se postaví do fronty na nějaké mimořádně atraktivní zboží, které není běžně dostupné.

„Vnučka před časem stála frontu na nějaké luxusní tenisky. Prý jich měla do obchodu dorazit limitované série a přes internet se koupit nedaly. Když jsem jí ale řekla, že my jsme takhle stáli frontu na dámské vložky, brala to jako skvělý vtip. Prostě tomu nevěří,“ říká devětašedesátiletá Marta.

Fronty vymizely z našich životů, nicméně v posledních měsících této covidové doby se do nich zase vrátily. Na poštách, u výdejen zboží koupeného přes internet a podobně. A tak můžeme  být svědky podivuhodných situací. Jedna z nich se udála v centru Ostravy, kde dvě starší dámy pozorovaly před Vánoci dlouhou frontu u malé prodejny tabáku a novin.

„Co tam dávají?“
„Nevím. Je to obyčejná trafika.“
„Ti lidi z ní odnášejí velké balíky. A každý jiný. To bude nějaká akce, dávají se zadarmo dárky.“
„Doufám, že se tam nechceš postavit.“
„Postavím se a ty běž mezitím dopředu zjistit, o co jde.“

Dáma se po chvíli vrátila. „Tak tam si prý lidi vyzvedávají věci, které si objednali přes internet.“
„Aha, tak ten nemám, tak to nic nedostanu.“
„Ty fakt myslíš, že ty věci dostávají zadarmo?“
„No jistě, kdo by  dnes stál na něco frontu, když je všeho tak moc.“

A co vy? Stávali jste na nějaké zboží fronty? Pokud ano, tak na jaké? A máte s frontami spojené nějaké historky?

společnost životní styl
Hodnocení:
(5.1 b. / 7 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Řezáčová
Já mám asi krátkou paměť, ale na nějaké dlouhé stání ve frontách si nepamatuji. Koncem 70. let, kdy jsem měla malé děti, tak jsem nakupovala potraviny u nás v samoobsluze a nevím, že bych stála před "sámoškou". Chodily jsme s kamarádkou s kočárky, jedna hlídala venku děti, druhá si nakoupila a pak jsme se vystřídaly ... Snad v řeznictví byla menší fronta, ale jen uvnitř, nikdy jsem nestála "na mrazu" ... Ani by to s malými dětmi nešlo, kdo by je doma hlídal po dobu mých "hodin" ve frontě? Banány, co si pamatuji, jsem občas brávala dětem ven na odpolední svačinu, když už seděly ve "sporťáku", trochu se tím i zabavily ... Takže asi občas nějaké banány byly, možná jsem se zrovna natrefila, když nenatrefila, měly rohlík :-) Fronty na toaletní potřeby si taky nevzpomínám - toaletní papír byl, myslím, nedostatkový jen nějaký čas, vyhořela továrna, či co ... Pokud něco v některý čas nebylo, třeba zmiňovaná čočka, tak se nevařila a hotovo ... Na nábytek jsem taky nestála frontu, byla u nás ve městě menší nábytková družstva, nábytek jsme objednali tam, něco jsem si vzala pro začátek i z domu rodičů ... Televizor jsme doma měli, ale určitě jsem na něj nestála frontu (manžela se musím zeptat, ale pochybuju) - tak mě teď napadá - jak jsme k němu vlastně přišli? ... Později, tj. 80. léta podle mne už nebyly větší problémy, vzpomínám si, že se nějaký týden čekalo na objednané auto, to jsme si pořizovali 13 let po svatbě, tj. v roce 87 ... Tak teď nevím, buďto jsem žila někde jinde nebo jsem byla líná stát ve frontách ...
Eva Kopecká
Hlásím se také do klubu pamětníků....a uvědomuji si, jak je to teď pohodlné, když většinu věcí člověk sežene na první dobrou. Historek o frontách a shánění mám ve vzpomínkách dost, i negativních. Prodavačky, které měly žádaného zboží nedostatek, byly na zákazníky často nepříjemné. Před Vánocemi člověk sháněl tuk na pečení, kokos, oříšky....šel do samoobsluhy třeba čtyřikrát za den, aby byl u toho, až se to vybalí. Protože věděl, že přijdou dvě krabice a bude to hned pryč. Když vedoucí vyšla zpoza závěsů a nesla tuk, hned se hospodyňky shlukly, byly rády, že se dočkaly. Radost jim zkalila, ještě než otevřela krabici. Směla si totiž každá vzít pouze dvě kostky másla na pečení. Hospodyňky samozřejmě mrmlaly, že to není ani na linecké, a po slovní krátké bitvě nakonec vedoucí dala tuk do plácu se slovy, aby se o to třeba servaly, že ji to je fuk. Že ony samy, jako prodavačky, doma nemají nic. Což by jim mohl věřit leda tak člověk zcela naivní. Jindy jsem před zlatou nedělí viděla, jak se v hračkárně skládá zboží. Veliké krabice s logem PIKO dávaly tušit hračky dopravního charakteru z NDR. Když jsem si přivstal a, vystála v té psí zimě frontu a konečně přišla na řadu, v regálech byly úplně stejné věci. Na můj dotaz se prodavačka zatvářila přemýšlivě. Čekala jsem, co chytrého z ní vypadne. Piko?To mi něco říká......a to bylo vše. V tu chvíli jsem měla skutečný, leč bezmocný vztek. Taky člověk nemá na všechno, nač si vzpomene. Ale ty zbytečné cesty a návraty domů s prázdnou taškou, ty mě ničily. Dalo to práci sehnat to, co člověk chtěl. Přitom to byly úplně běžné věci. To mi vadilo nejvíc. Kdo chtěl a dal si tu práci, sehnal. Když se snažil, sehnal i pro příbuzného. Byl rád, že může prospět. Jenomže to bývalo tak jednostranné, že to zákonitě jednou došlo k tomu - mě už to nebaví. Když desetkrát slyšíte, jak ty to děláš, u nás to není.....jasně víte, že se tomu nedá věřit. Ono by se za tím muselo do toho obchodu občas vyjít, aby to doma bylo. Ovšem, když měl někdo tu kliku a měl v příbuzenstvu ochotného troubu.....proč by to dělal. Stačilo si počkat na další návštěvu.....
Martin Vrba
Jen aby nenastaly ještě horší časy: kdy tu budou válečné konflikty v Evropě, ohromná nezaměstnanost, nedostatek všeho, všeobecný rozklad všech státních institucí, ohromná inflace, všude nepokoje, na kterou bylo zaděláno už tou „předemokratizovanou společností“, kdy lidé nebudou chtít dodržovat zákony a bude muset být nastoleno stanné právo a i to bude muset být vynuceno střelbou do lidí v ulicích. Všude bude jen bída, příděly základních věcí jen na lístky, zločinnost opsaná z katastrofických filmů, nové smrtelné nemoci, atd. . . . . . A abychom pak na dobu, kdy jsme stáli fronty na banány, na toaletní papír, na auta, atd., a měli tady „ruské okupanty“, nevzpomínali jako na zlaté dobré časy. :) Že to není možné? A kdo by uvěřil před dvěma roky člověku, který by popsal budoucnost, která je pro nás už přítomností?
Zuzana Pivcová
V Týně byly v 60. letech dlouhé fronty na maso, protože ho dovezli vždy jen jeden den v týdnu. Později se stálo na knížky, to už tu bylo řečeno. Také třeba na výstavě Země živitelka byly v den zahájení fronty na pletené zboží z Jitexu Písek nebo na chodskou keramiku či borské sklo, to bylo něco, co měli jen první den. Fronty u pokladen byly vždy a bývají stále. Vím, že v Albertu byla jednu dobu cedule, že se snaží o rychlé odbavení, a že pokud budou před námi více než 2 zákazníci, dostaneme jako odškodnění nákupní tašku. To záhy odstranili, asi tašky došly.
Hana Čadová
Dřív byly fronty na banány. Nyní je frontový koordinátor a také čekáme frontu na test covidu.
Daniela Řeřichová
Stávali jsme fronty na věci denní potřeby i na knížky. Historky byly veselé, tragikomické i vážné. Po úmrtí dědečka jsem doprovázela babičku, černě oděnou, do řeznictví. Když na nás přišla řada, babička nesměle poprosila o deset řízků na smuteční oběd. Prodavačka se škodolibě rozesmála, kde to jako žijeme. Naštěstí jedna z žen ve frontě řekla, že ona se svých dvou řízků vzdá a udělaly to i další, takže nakonec si babička mohla koupit co potřebovala. Na jednu stranu byla hezká ta solidarita, na druhou stranu byly tyto situace často nedůstojné.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.

AKTUÁLNÍ ANKETA