Společné děti nemáme, já mám dceru z prvního manželství, on měl dceru a syna. Žili jsme v dvoupokojovém bytě v klidné části Ostravy. Moje dcera je vdaná v Praze, občas nás navštěvovala. Manželovy děti ne, protože mě nesnášejí. Manžel totiž kvůli mně opustil původní rodinu.
V podstatě chápu, že mu to děti nikdy neodpustily, i když se všemožně snažil vztahy narovnat. V poslední době spolu vycházeli lépe, jeho nemoc je dost dala dohromady, hodně věcí si vyříkali. Myslím, že jako dospělí už dokázali pochopit, že vztah rodičů byl na bodu mrazu a že se jejich táta prostě zamiloval.
Prožili jsme spolu moc krásný život, i když začátek naší lásky byl bouřlivý, protože kvůli mně opustil ženu, děti. Přišel ke mně jen s batohem, manželce nechal byt i chatu. Peníze pro nás ale nikdy nebyly prioritou, žili jsme od výplaty k výplatě a on se snažil ulehčovat si svědomí tím, že dětem pořád něco kupoval, podstrkoval jim peníze. A já to schvalovala. Kdyby se na ně vykašlal úplně, nemohla bych si ho vážit. Pořídili jsme si společně byt, částečně jsme ho zaplatili z mého dědictví po prarodičích, částečně na něj padly peníze, které manžel dostal v práci za zlepšovací návrhy a patenty.
Když zemřel, přišel za mnou už po dvou dnech jeho syn s tím, že očekává, že jemu a sestře vyplatím podíl z bytu, který mi zůstal. Přišel se závratnou sumou, chtěl milion, že prý si to nechal odhadnout v realitní kanceláři. Ano, náš byt podléhal dědictví, to jsem pochopila, ale netušila jsem, že na mě budou tak spěchat. Takže jsem se dostala do zoufalé situace. Musela jsem buď prodat byt, nebo dceru a syna manžela takzvaně vyplatit, ale samozřejmě jsem neměla z čeho. Mám našetřeno pár desítek tisíc, se kterými počítám na penzi. Navíc výhodou našeho bytu bylo to, že byl v našem vlastnictví a do společného fondu oprav se platily jen dva tisíce. Když jsem zjišťovala, kolik by mě stálo bydlení v nájmu, zděsila jsem se. Neutáhla bych to, ani kdybych si vypomáhala z podílu, který by mi zůstal z prodeje. Navíc jsem se bála, že když prodej bytu svěřím synovi mého manžela, může mě ještě nějak podvést, oklamat, prostě mu nevěřím. Sama jsem neměla na takovou transakci sílu, musela jsem normálně chodit do práce, vydělávat, neměla jsem vůbec čas.
Nakonec jsem byt tedy prodala, hodně mi s tím pomohl soused, který je advokát a s manželem se kamarádil. Dal pozor na to, aby vše proběhlo správně, ale i tak to bylo všechno strašně rychlé a možná, že kdybychom tak nespěchali, prodali bychom ho výhodněji. Jenže děti pořád naléhaly, ať to proběhne rychle. Já na to vůbec neměla sílu. Měla jsem pocit, že se na mě ze všech stran valí nějaké papíry, smlouvy, požadavky, příkazy, dotazy…
Našla jsem si malinkou garsonku, požádala jsem o příspěvek na bydlení, takže se zdá, že to vše utáhnu. Uvažuju, že si ještě najdu nějakou práci navíc, nějakou brigádu.
S manželovými dětmi jsem se od chvíle, kdy dostali podíl z dědictví, neviděla. Chápu, že jsem pro ně macecha, která jim odvedla tátu, ale přesto jsem si myslela, že by mohly pochopit, jak mě jeho ztráta bolí, jak moc jsem ho milovala.
Nejhorší bylo, že na mě tak spěchaly, že mě nenechaly vydechnout. Bylo to kruté a nelidské.
Zora (psáno v 59 letech, rok po úmrtí manžela pro neziskový portál www.vdovyvdovam.cz)
