Do Anglie jsme se vypravili autobusem v roce 1995, a sice jako firemní zájezd. No, nejeďte, když se nabízí taková příležitost ! Přibrala jsem tehdy s sebou svou mladší dceru. Kdybych věděla, co mne čeká za hon, asi bych aspoň trochu váhala – ale já se mezitím při čtení programu ocitla v nadšení, co všechno stihneme a uvidíme. No myslím, že dnes už bych nepřežila ani tu cestu autobusem, natožpak trajektem a pak následný šílený běh jen po svých nohou Londýnem a přilehlým okolím.
Vyjížděli jsme v 11 hodin dopoledne z Prahy a jeli celou noc až do Calais, kde jsme se měli nalodit na trajekt velice brzo ráno. Protože dcera nesnáší jízdu dopravními prostředky, zamluvila jsem si místo hned za řidičem. Takže zatímco dcera kupodivu spala tak jako ostatní, já hlídala celou cestu řidiče, aby neusnul, a zaobírala se myšlenkami, co budu dělat, až zjistím, že umdlévá…skočím mu zezadu na záda a chopím se volantu ? Zastavím snad autobus ? Obávala jsem se, že to teda všechno rozhodně nestihnu a určitě by to nedopadlo dobře. Naštěstí naše řečná paní průvodkyně měla možná ty samé obavy, takže skoro celou noc povídala a povídala a já se divila, že řidič neusne z ní. Poté po půlnoci padla i ona a já byla zřejmě jediná, kdo v celém autobusu bděl a sledoval, zda řidiči nepadá hlava na ramena.
Ráno v Calais byl řidič kupodivu čilý, zatímco já vyřízená z hlídání jeho osoby. A to mne ještě čekalo přeplutí La Manche, takže jsem se nevyspalá nalodila na trajekt. Byla jsem suverénní, co se týká snad nějaké mořské nemoci, protože kolotoče a jiné výmysly zvládám bravurně a zvracela jsem snad jen jedinkrát v životě. A pro dceru mám prášky, tak co.
Prošmejdily jsme celý trajekt, vylezly spolu dokonce i nahoru na zadní palubu. Byla ještě úplná tma, vlny bičovaly boky i záď trajektu a házely nám spršku vody do obličejů. Když jsme otočily hlavy ve směru cesty, byl to zážitek civět tak do tmy přes bouřlivý kanál k našemu cíli – Anglii. Vžila jsem se do kůže dřívějších nájezdníků na ni – ovšem vyzkoušet si na vlastní kůži vodu z La Manche tím, že tam snad spadnu, o to jsem tedy nestála, a tak jsme sešly dolů a procházely butiky. U třetího mi začalo být divně a žaludek se mi posunul někam do krku. Zrádné houpání mne dostalo. Spolkly jsme obě hned prášky a zvládly to naštěstí jen s podrážděným žaludkem. Příjezd do Doveru – 7.15. a posun času o hodinu.
Na vylodění a Dover nezapomenu asi do smrti. Byla to odměna za mé strádání cestou. Měli jsme chvíli čas, a tak jsme se s dcerou odpojily od naší skupinky a vyběhly liduprázdnou silnicí nahoru nad útesy, protože jsem toužila vyfotit doverský hrad. Jenže hrad nikde ! Byla mlha, že jsme viděly tak na metr před sebe. Teprve se rozednívalo. Šlapaly jsme naslepo do mlhy pořád výš a výš. Když už jsme byly celé zchvácené, najednou se vyhouplo do mlhy slunce, my stály nahoře a mlha se zvedla rychle jako opona. Otočily jsme se a za námi se skvěl hrad Dover v celé své kráse, vyloupl se z mlhy jako nějakým zázrakem a vypadal jako přelud, jako nějaká obrovská kulisa. Doslova jsme zkoprněly úžasem při tom nádherném představení.
A pak jsme se otočily zpět a zíraly na neskutečně zelené louky pokryté jakýmisi žlutými kvítky a na nich se hýbaly a skotačily stovky králíků ! Že by je místní byli líní krmit a vypouštěli je denně ráno na pastvu ? Ne, byli to králíci divocí, šedí a louky jimi byly doslova pokryté. Rozechvělými prsty jsem se snažila otevřít foťák, tohle budou teda snímky ! Dover a pak ty hordy králíků ! Jenže jsem podcenila jejich bystrý sluch. Zaznamenali vetřelce a najednou začal hromadný úprk za blízké křoviny, které byly ještě pořád napolo skryty v mlze a já pak měla na fotce jen rozmazanou prázdnou louku.
Po tomto impozantním vstupu a uvítacím králičím ceremoniálu jsme odjeli do Canterbury. A tak zatímco všichni Angličané ještě evidentně spali a vůbec netušili, že byli přepadeni tlupou Čechů, my měli sami pro sebe prázdné malebné ulice i slavnou katedrálu. Při příjezdu do Londýna jsme pak zvládli ještě bariéry na Temži, coby údajný osmý div světa, a v jednu hodinu jsme se teprve ubytovali v celkem příjemném malém hotýlku. Ve tři opět sraz a běh ulicemi Londýna. Večer v deset jsme padly vysílené do postelí a ta má postel zůstane též navždy v mých vzpomínkách, protože v takové jsem tedy ještě nespala ! Vyčerpána jsem do ní padla pozadu v domnění, že to bude postel „normální“. Ale nebyla. Byla tak extrémně velká, měkká a hluboká, že jsem se propadla někam na její dno s pocitem, že se z ní už asi nikdy nevyhrabu, budou mne z ní muset vytáhnout a já tak přijdu o další běhy Londýnem.
Nebudu unavovat dlouhým článkem. V dalším díle popíšu, co všechno je schopen stihnout a přežít český turista, když je po létech strádání a touze po cestování vypuštěn do ciziny .
P.S. Omluvte kvalitu fotodokumentace přefocené mobilem, který tehdy samozřejmě ještě nebyl k dispozici.