Tento nápad se zrodil v hlavě Jany. Odsud putoval ke kamarádce Míle. Ta je zkušená cestovatelka a umí být velmi akční. Už jsme spolu na několika cestách prožily mnoho krásných vylomenin. Ona sama o sobě říká, že potřebuje být někdy kontrolovaná, aby její případné pošetilé plány byly hned v zárodku zbrzděny. Ve skutečnosti to s ní není tak zlé. V pošetilostech se mi totiž daří občas ji i překonat.
Rozhodnutí
Míla požádala o součinnost další kamarádku - Hanku. Domluvily se, že by bylo nejlepší na ostrov doletět a na místě si vypůjčit auto. Pro tento adrenalin již byly tři ženy. Já jsem se měla stát čtvrtou. Nabídka kamarádek mě těšila. Věděla jsem, že by mne mrzelo, kdybych tuto příležitost odmítla. Ale musela jsem s barvou ven. Vyslovila jsem obavy: „V řízení auta, ani navigování se nebudu moci tentokrát střídat. Vidím čím dál hůř a brzy mne čekají operace obou očí.“ Ten termín operace byl naštěstí až později po plánovaném návratu. „Mílo, mám souhlasit? Bereš mě i s tímto handicapem“, zeptala jsem se s obavami. S velkou dávkou empatie odvětila: „ Že váháš!!! Vždyť jsme řidičky všechny, budeme Tě vozit.“ Tak se z nás znovu staly čtyři parťačky, odhodlané vzájemně se respektovat i pomáhat si jako tři mušketýři, kteří byli nakonec také čtyři.
Letenky
Abych netrpěla pocitem zbytečnosti, „byla jsem zaúkolována“ obstaráním výhodných letenek. Toho jsem se zhostila velmi ráda. Tentokrát to bylo náročnější, než kdykoliv dříve. Ale povedlo se čtyři místa najít, přestože mnoho spojů již bylo obsazených! Odlétaly jsme z Mnichova, poněvadž letenka v té době vycházela cenově podstatně výhodněji, než z Prahy. Nešlo jen o nějaké drobné koruny, to bychom neřešily. Ale i s náklady na cestu do Mnichova činila úspora přes dva tisíce Kč pro každou z nás. Finančně úsporná varianta byla počtem čtyř hlasů odsouhlasena i přesto, že přesun spotřeboval více času. Ušetřené prachy nám pak dovolily vesele a lépe si užít krásy, které nám Sardinie nabídla.
Cesta z Prahy
V Praze před Hlavním nádražím jsme hledaly marně stanoviště číslo 8. Byla půlnoc a tady rušno, jak za bílého dne. Do prostoru najížděl jeden autobus za druhým, ale ten náš ne! Rozdělily jsme se. Z jedné dvojice se staly hlídačky zavazadel, druhá dvojice se proměnila v hledačky. Dva cizinci se sháněli po tomtéž – autobusu do Mnichova. Obrátili se na mne s dotazem, spletli si mě zřejmě s Informační službou. Pokrčení mých ramen bylo jistě dostatečně výmluvné, ale přesto jsem dodala, že také čekáme i hledáme. Jejich blažený úsměv ve tváři mi prozradil, že i v pozdních nočních hodinách tady bude veselo.
Kdo hledá, najde (ale ne vždy)
Veselo opravdu bylo! Od řidiče autobusu, který zde zastavil pro klienty ve směru na Budapešť, jsem se po otázání dozvěděla, že ten na Mnichov přijede za chvilenku, že se teď spolu bavili. To je výborné, ale kam přijede? OSMIČKA tady nikde není? Řidič odvětil: „Proč Osmička, ten jezdí taky ze ČTYŘKY, jako já – to je tady! O žádné Osmičce tady nevím.“ „Aha???!“ vysoukala jsem ze sebe udiveně a poděkovala.
Těšilo mě, že svým zjištěním jsem aspoň udělala radost nejen mým spolucestovatelkám, ale také té dvojici cizinců. Oni byli při čtení instrukcí stejně nepozorní, jako my. Teprve teď nám všem došlo, že Vilsonova 8 je popisné číslo pražské nádražní budovy. Stanoviště č. 4 bylo v potvrzení dopravce nenápadně napsáno až pod touto adresou. Nepovedený začátek byl minulostí. „Neříkala jsem vám náhodou něco o mých očích, moje milé kamarádky? Již na mě raději moc nespoléhejte. Za hranicemi může být i hůř.“ S těmito slovy jsem ukončila naše čekání a společný chichot se rozplynul v hluku magistrály.
Odjezd do Mnichova
Řidiči přijeli včas, naložili zavazadla a usadili cestující. Deset minut po půlnoci se autobus zaplněný do posledního místečka vydal s námi na noční jízdu. Zastávky byly během cesty pouze dvě, a to v Plzni a pak až v německém Regensburgu. Bez problémů nás dovezli až přímo před mnichovské letiště ráno v pět hodin dvacet minut. Letištní hala pouhých 100 metrů před námi. První kroky směřovaly k označenému hygienickému zařízení. Měly jsme fůru času, abychom vykonaly vše potřebné a „hodily se zde do gala.“
Čekání na odlet
Potom už jsme si vybraly uvnitř rozsáhlé haly jednu z probuzených restaurací. S chutí jsme spokojeně posnídaly. Tentokrát jsme jen tři dostaly to, co jsme skutečně chtěly – přiměřeně velké šálky kávy a dobré pečivo. Čtvrtá z nás - Míla si přála velké cappuccino. Tak ho dostala opravdu hodně – půllitr do litrové misky – věřili byste tomu? O zábavu bylo postaráno, času jsme měly habaděj. Vždyť naše letadlo na Sardinii se začalo odbavovat až po poledni.
Bylo úterý 3. září 2019
Příhody po příletu na Sardinii a její poznávání pokračují v dalších částech s těmito názvy:
- 2. Naše první kroky na ostrově
- 3. Průzkum pláží na východním pobřeží
- 4. Sardinie je nazývána Karibikem Středomoří
- 5. Jeskyně a jiné přírodní krásy
- 6. Trhy v Arzacheně, lodní výlet za Magdalénou
- 7. Po stopách historie – nuragy a jiné zajímavé památky
- 8. Úžasná pláž pod skalním převisem, další jeskyně
