Říká se, že člověk je od přírody soutěživý tvor. Důkazy najdeme i v antických památkách.Víme, že Řekové a Římané soutěžili ve zpěvu, v umění trubačů a hlasatelů, ve sportu a v dalších disciplínách. Dnes se pořádají různá klání, pro diváky více či méně atraktivní, místní, oblastní, okresní až na špičkové úrovni. V soutěžích jsme buď účastníky, diváky, sudími, nebo tento druh zábavy ignorujeme. Jak se každému líbí a na co se cítí.
Tipovací soutěž o vítězi a vítězce tenisového grandslamového turnaje v Austrálii podnítila moje úvahy zamyslet se nad obsahem slova „soutěž“ trochu více. Nikoliv podrobně, k tomu nemám dostatečné ambice, ale jen tak klouzat po povrchu, tak jako se řeč mluví doma, v hospodě, na procházce, v lese, na pláži. Přemýšlela jsem, do které kategorie bych se zařadila. Kdysi jsem nejčastěji bývala účastnicí zejména sportovních soutěží, nejvýše v okresní úrovni, dále jsem to nedotáhla. Celý život jsem divákem, a opět nejčastěji sportovních soutěží. Funkci rozhodčí jsem si vyzkoušela, ale chuť věnovat se tomu více, ve mně tato činnost nezapustila kořeny. Mezi ignoranty se zařazuji v aktivitách, které nejsou pro mne zajímavé, nebo se mi dokonce vůbec nelíbí.
U počítače jsem si pohodlně sedla, opřela se o opěradlo, zavřela oči a vybavovala si náměty soutěží, o kterých jsem v životě slyšela. Sportovní jsem vynechala a vzpomínala na řezání a sekání polen, leteckou akrobacii, deskové hry, pojídání knedlíků, hltání párků nebo vajec, lezení na stěnu, vázání kytic, pečení koláčů, vaření svíčkové, hraní počítačových her, fotografování, zpívání, skládání písní, řešení hlavolamů. A mohla bych pokračovat ještě hodně dlouho. Vybavily se mi veřejné soutěže k podání nabídky na výstavbu třeba mostu. Připomněla jsem si bývalou kolegyni, se kterou jsme všichni vedli diskusi, zda umělecké přednesy a divadelní představení souborů je možné nazvat soutěží, což ona kategoricky odmítala, protože tvrdila, že jde o přehlídku. Přesto účastníci obdrželi nejen uznání, ale protože se jednalo o postupovou aktivitu, musela porota rozhodnout, kdo do vyššího kola postoupí. Tedy, musela určit, kdo zvítězí. Proto se nabízela otázka: byla to soutěž?
Na tomto místě se nechci pouštět do úvah nad výší odměn sportovcům. Neodpustím si však můj osobní názor, že platy zejména profesionálních fotbalistů, hokejistů, tenistů jsou nehorázně vysoké a z mého pohledu nemravné. Ano, díky těmto sportovcům se naše republika ve světě zviditelňuje. Ale to jednotlivec musí brát za měsíc tolik, že na to řidič tramvaje pracuje celý život? Možná, kdybych se jmenovala Backhamová, nebo Jordanová, za zády s honosnými vilami u moře i v horách, bych mluvila jinak. Inu, svět je jedno velké divadlo a my jsme v něm herci. Většinou.
Každá soutěž musí mít svá pravidla i rozhodčí, kteří také hodnotí podle stanovených kritérií. A tady narážím na nespravedlnost v podobě lidského faktoru. Pokud pominu korupci, prodané zápasy, záměrně prohranou soutěž, a představím si vše čisté jako lilie a pramen horské bystřiny, nemohu nepomyslet na subjektivní hodnocení některých soutěží. Ruku na srdce, copak lidé pokaždé souhlasí s výsledky, které vyhlásí jiní lidé? O co jednodušší je běh – vítěz je ten, kdo běží nejrychleji. Nebo hod diskem – kdo hodí nejdál, vítězí. Nebo skok vysoký – skočil jsi nejvýš, tak jsi obsadil první příčku. A golf? Jednoduše řečeno, co nejmenším počtem ran dopravit míček do jamek. Ale takové krasobruslení? Sportovní a moderní gymnastika? Vaření? Architektonický návrh? Zpěv? Ani skokani na lyžích nemohou spoléhat na to, že když skočí nejdál, zvítězí. Do hodnocení jejich skoků jsou také zapleteni rozhodčí. A to jsou jenom lidé. Kdo jim dokáže, že tomu či onomu sportovci nepřidali, nebo naopak neubrali? Kdo jim dokáže, že jejich sympatie nebo antipatie k tomu kterému účastníkovi soutěže se neodrazí v hodnocení? Ne, nechci nikomu sahat do svědomí. Jenom chci podotknout, že některé výsledky mě zaskočí. Protože výkon jiného sportovce, návrh jiného architekta, výkon druhého zpěváka, text nebo fotografie jiných účastníků se mně osobně líbily více. A o to často jde – co, nebo kdo se porotcům líbí. Když si vezmu takovou dnes obvyklou věc, jako je kresba a téma, například – léto u vody. I kdyby byly stanoveny podrobnosti, ve výsledku si budeme prohlížet děti, vlny, čluny, západ nebo východ slunce nad vodou, makro snímky vodních rostlin, ptáky kroužící nad hladinou a číhající na kořist. Zjednodušeně řečeno, při posuzování se hodí klasické – a teď, babo, raď. Někdo může namítnout, že do poroty byl přece jmenován renomovaný a světově uznávaný malíř. Jiný odvětí – no a co? Kdo stanovil, že právě jeho pohled na kvalitu obrázku je ten správný? A máme to, o čem jsem se zmínila na začátku: lidský faktor. Je všeobecně známo, že jeden má rád holky, jiný zase vdolky. I když v krasobruslení je dáno, kolik a kterých skoků má krasobruslař předvést, které další prvky nesmějí chybět, stejně se hodnotí i choreografie, provedení, spojovací prvky. A tady, podle mě, opět vstupuje hodnocení subjektivní, nikoliv objektivní.
I když chápu, že některé disciplíny se nedají spočítat, změřit, zvážit, a musí nastoupit člověk, nepřestanu více fandit těm sportům, kde je to možné. A soutěžní obrázky, fota, texty apod.? Buď se mi budou, nebo nebudou líbit. Moje hodnocení je autorům fuk, a já se k danému předmětu buď vrátím, nebo se poohlédnu po jiném. Takže v čem vlastně spatřuji problém? Vlastně v ničem. Hodnocení se rozškatulkovat nedá. A je to asi dobře. Myslím si, že kdyby se všechno líbilo všem, byla by na světě nuda. Takto se mohu na malbu zašklebit, nad výsledkem gymnastických závodů rozzlobit, zpěváka vypnout. Když prostě někdy s hodnocením jiných nesouhlasím.
