Nakonec kvítka odkvetou, barevné listí stromy shodí a vítr ho rozfouká do všech světových stran. Příroda se odebere k zaslouženému odpočinku.
Nevím jak je to u vás, ale já mám odpočinek spojený s přikrývkou. Přikrývkou pěkně naducanou lehounkým bílým prachovým peřím. Zhusta však musím vzít zavděk těžkou šedivou dekou. To se mračím a převaluji a mám těžké sny. Vyhlížím z okna a v duchu prosím. Musí to přijít, musí! Přece není možné, aby andílci neustále seděli spořádaně v nebi a ani jednou se trošku, ale ani trošku nepoškorpili. Dlouho vyhlížím žádostivě z okna. A pak se to stane. Andílci se začnou přetahovat o nebeskou duchnu, dojde k andělskému veletrhu a z duchny se začne sypat nebeské nadělení dolů k zemi. Lidé zvedají hlavy k nebi a volají sněžííí, sněžíííí... Celá země se přikryje bílou peřinou a teď teprve přírodě nastává ten pravý odpočinek.
Někdo se kvůli bílé nadílce zlobí, někdo se raduje. Chápu silničáře, kteří musí ve dne v noci čistit silnice a dělat cestu řidičům. Chápu řidiče, kteří musí své autíčko nejprve očistit, odmrazit a pak teprve vyrazit na nezbytné cesty. Chápu děti, které se radují a shání se po sáňkách a bobech, protože konečně napadl sníh. Chápu je proto, že já se také raduji. Města, vesnice i celý kraj, vyšňořené do bílé jako nevěsta, jsou přece úplně jiné než jindy, neopakovalné, kouzelné. Na těch pár bílých okamžiků jsme se načekali. Však nebude trvat dlouho a sníh zase zmizí jako pára nad hrncem. Není radno otálet. Doma pod dekou, byť by byla sebeměkčí a sebebělejší, se ten úžasný pocit z mrazu a ze sněhu chřupajícího pod nohama, zažít nedá. Takže obléknout a hajdy ven.
Máte-li chuť, pojďte se se mnou projít krajem, ve kterém žiji, tentokrát oděném do bílé.