Zcela naplněný sál brněnského kulturního domu. Je něco málo po půl osmé večer, zhasínají světla. Najednou nastává úplná tma, ve které se nehlučně a neviditelně roztahuje opona a diváci se ocitají o čtyřicet let i něco více nazpět v čase. Pódium kulturního domu v městě Brně se mění v jakési pódium, možná v Liverpoolu, na jehož prknech se zjevují čtyři známé postavy. Jsou to Beatles. John, Paul, George a Ringo. Ve skutečnosti to jsou čtyři fantastičtí slovenští kluci, ale jako by jim z oka vypadli. Skupina The Backwards začíná svůj vánoční koncert.
Již při prvních tónech přestávám vnímat skutečnost, že se nacházím jako divák v naplněném sále na koncertě. Najednou je mi snad třináct let a vidím ty kluky jako tenkrát v časopisech Bravo, hojně pašovaných z Rakouska, v naší Melodce, v Pop Music Expressu a jiných… Sedím u svého kotoučového magnetofonu Sonet B3 a zcela mě ovládá ta jejich muzika. Tenkrát jsem tu pravou atmosféru koncertu dokázal zprostředkovaně nasávat jen útržkovitě z ukázek v pořadech rakouské televize, teď mnou proniká naplno.
S přibývajícími hity s nimi postupně stárnu, už je mi možná šestnáct. Současné pocity jsou srovnatelné jen s živým koncertem skupiny Rolling Stones, jehož jsem byl účastníkem v roce 1969 ve Vídni ve Wiener Stadthalle. Tam byl však mnohem větší randál, že by se dalo opakovat: „viděli jsme Rolling Stones , ale neslyšeli“, což napsal o tom koncertu v časopise Mladý svět jeden z redaktorů, který se ho též zúčastnil.
Díky vánočnímu koncertu The Backwards se mi promítl film mládí se všemi klady i zápory, kdy jsme v beatových skupinách hlasitě přehlušili vnucované sovětské častušky hity legendárních světových skupin, v jejichž čele byli a zůstanou právě Beatles. Šedesátá léta, pocit svobody, volnosti, otevřenosti, spravedlnosti. Pak šok v roce 1968 v podobě sovětských tanků ničících silnice a dlažby našich měst, rozstřílená budova Národního muzea v Praze, mrtví. Následná normalizace a návrat prostoduchých častušek v podání bohužel i našich předních zpěváků, za což se mnozí dodnes nedokážou zastydět. Ty obludné písně nenávratně zmizely v propadlišti dějin. Interpreti však zůstávají na televizních obrazovkách. Tuto černou stopu v mém filmu však bohatě přebarvují The Backwards dalšími a dalšími nezapomenutelnými hity Beatles. Kluci na podiu o něco zestárli a změnili svůj vzhled přesně jako tehdy Beatles. Nechybí bohužel také černá vzpomínka na vraždu Johna Lennona z 8. prosince před dvaadvaceti lety. Cestou z nahrávacího studia byl zavražděn před svým domem.
Vrátil jsem se zcela do reality. Koncert graduje. Blíží se nezadržitelně konec. I po ohlášené poslední písni diváci vyžadují stále další a další přídavky. Je vyhověno. Několikrát se slovenští kluci vrací na podium za neutichajícího potlesku, pískotu a povyku fanynek. A tak ještě poslední tři. Nestačilo. Tak ještě Back In The USSR a opravdu nakonec Merry Christmas.
Byl to přece vánoční koncert skupiny The Backwards.