V jednom ze svých starších příspěvků jsem se rozepsala na věčné téma vztahů mezi snachami a tchýněmi. Trochu jsem v něm fňukala – jak je mým častým zvykem, že si moje snacha nikdy neřekne o žádný recept. Mám přece v rodině pověst dobré kuchařky a ráda bych jí něco předala. Mému synkovi očividně chutnalo, když jsem je nedávno (ještě před lockdownem!) pozvala na vepřové výpečky se zelím a bramborovým knedlíkem. Snacha, štíhlá jako proutek, si dala jen dva plátky a trošičku zelí, moučník odmítla úplně. Nedokázala jsem skrýt svoje rozladění…
Teď se za to stydím, protože mi vzápětí dala lekci, na jakou nezapomenu. Tak milým a elegantním způsobem, že jsem se to rozhodla zaznamenat. I když z toho nevyjdu bez ztráty kytičky…
Jelikož se teď nemůžeme navštěvovat, mladí mi posílají videa vnoučka, aby mi po něm nebylo tak smutno. Jsem jim za to vděčná, hlavně snašce. A občas mi taky vyfotí „jejich“ jídelníček. Třeba krásně barevný salát k večeři nebo domácí pomazánku, ale i tataráček na opečeném toustu se spoustou plátků česneku…
Včera mi na WhatsAppu přistála fotka jako od Pohlreicha. A k tomu komentář:
„Naše snídaně – špenátová palačinka á la Jamie Oliver. Je vynikající! Není nač si stěžovat. Máme co jíst, a kvalitně. Pořád něco vymýšlíme. Všechno špatné k něčemu dobré, vařím jako nikdy, sama se nepoznávám, jaké dobroty zvládnu… A u vás vše v pořádku?“ Dojalo mě to. A mile překvapilo. Ta naše holka je fakt šikovná. A pozorná. A vaří mnohem sofistikovanějším a zdravějším způsobem než já. Moc jsem ji pochválila a napsala si o recept. Měla radost. A já taky, protože jsem den předtím pekla uzenou krkovici s bramborem a špenátem a těšila jsem se, jak manžela ráno překvapím jarní palačinkou od naší Simonky.
V neděli jsem si přivstala a udělala těstíčko podle jejího receptu. Jen jsem ho nerozmixovala s hrstí čerstvých špenátových lístků, ale vmíchala do něj tři lžíce hotového ochuceného špenátu, přidala pár kousků šunky a nalila na rozpálenou pánev s trochou másla. Mezitím už přišel do kuchyně můj hladový muž a nedůvěřivě mě pozoroval přes rameno. Vládní restrikce nám už příliš dlouho vymezují nezvykle těsný prostor k manželskému soužití… Nechci se rouhat, protože co by za to některé osamocené ženy daly, kdyby s nimi domácnost sdílel jejich muž, ale přece jenom… Občas se i vzduch chvěje jinak – jak říká moje kamarádka – když máte chlapa nepřetržitě za… no, řekněme v patách. A to byl právě ten okamžik. Cítila jsem, že palačinka se začíná zespodu lehce připalovat, zatímco povrch je stále tekutý. Potřebovala jsem ji otočit, pokud možno nikoli před zraky manžela. Využila jsem jeho chvilkové nepozornosti, uchopila pánev, rychle se s ní otočila ke dřezu – a nadhodila…
Nejsem Jamie Oliver ani Zdeněk Pohlreich. Asi bylo moje palačinkové těsto moc těžké a teflonová pánev moc přilnavá, zkrátka co mi nekydlo na skříňku, to spadlo do dřezu… Sice jsem dřevěnou špachtlí zachránila, co šlo, jíst se to taky dalo, ale na výstavní palačinku mojí snachy to rozhodně nemělo. Vůbec nechápu, co jsem ji chtěla učit…
Selhala jsem.
Můj pokus o přechod na zdravou a odlehčenou stravu zase nevyšel. Starého psa zkrátka novým kouskům nenaučíš. A proto budu muset pro klid v rodině dál smažit ráno vajíčka na oravské slanině, která voní až za vrata, szegedinský guláš vařit z prorostlého bůčku, a sekanou s bramborovým salátem přelívat hustou „šťávou k pečenému masu“ z kostky, protože tak si to můj muž dával v Koruně dole na Václaváku za dob svých studií. A k tomu ještě dva slané rohlíky…
Uvědomila jsem si, jaké má Simonka štěstí, že mému synovi chutná zdravá moderní kuchyně.
Ale taky mi došlo, jaké štěstí má můj syn, že má Simonku…
Hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ
