Město Nová Bystřice je označováno za bránu České Kanady. Od Jindřichova Hradce ho po silnici dělí asi 17 km. Mnozí sem upřednostňují nostalgickou jízdu parním vláčkem po úzkorozchodné trati před cestou autem. Kromě pěších turistů potkáme hlavně cyklisty, kteří městem projíždějí do okolních oblastí vyznačujících se krásnou přírodou.
Centrum města, jinak městská památková zóna, láká k návštěvě areálu, ve kterém se nacházejí Muzeum veteránů a malý pivovar. V průvodcích a různých informačních zdrojích se dočteme o historii kostela sv. Petra a Pavla, morovém sloupu na Mírovém náměstí, šatlavě. Tyto zajímavosti stojí za prohlídku, téměř nikdo je nevynechá, a ani já jsem nebyla výjimkou. Ale já jsem se chtěla podívat i na okraj města, a tak jsem se vydala do okolních uliček a za hranici centra.
Když se řekne autobusové nádraží, představíme si množství autobusů, laviček, přístřešků. V Nové Bystřici je to plácek pro otáčení autobusů, které ze čtyř nezakrytých stanovišť vyjíždějí do různých stran. Blízká Pivovarská ulice se vine podél potoka Dračice a přilehlého rybníčku Benešák. Když se do této části města opře slunce a člověk najde lavičku, může zde v klidu odpočívat stranou od poměrně rušné hlavní silnice.
Stín před slunečními paprsky jsem našla i v nedalekém městském parku. Kromě herních prvků pro děti je zde umístěno několik dřevěných soch, výrobků z řezbářského sympozia. Zajímavé, neotřelé kousky dotvářejí příjemnou atmosféru celého parku.
Vydat se z Mírového náměstí Úzkou uličkou se mnohému člověku nechce, na první pohled totiž k procházce neláká. Já jsem však tudy šla za svým cílem. Po pár desítkách metrů jsem došla ke zbylým městským hradbám a Rybní ulicí jsem pokračovala tam, kam jsem se chtěla podívat. Na hráz mezi rybníky Novobystřický a Mnišský. Je odtud hezký výhled na malé sídliště s novostavbami. Na konci hráze jsou vidět úpravné rekreační domky, které využívají ve velké míře golfisté. Golfové hřiště je totiž jedním z významných sportovišť Nové Bystřice. Bez registrace se však na hřiště nikdo nedostane.
Zpáteční cesta do centra města a procházení úzkými uličkami mě dovedly na Graselovu stezku. O leckom se tvrdí, že je to grázl. Toto hanlivé pojmenování má kořeny u Johanna Georga Grasela, který v těchto místech působil na rozhraní 18. a 19. století. Zatímco v Rakousku se stal legendou, šlechetným loupežníkem, který bohatým bral a chudým dával, na české straně získal pověst zloděje, loupežníka, vraha. Ať byl, jaký byl, po něm pojmenovaná 29kilometrová cyklistická trasa vede okolím Nové Bystřice, krásnou přírodou lesů, rybníků a potůčků.
Stezka mě dovedla na opačný konec Mnišského rybníka. Vysoké stromy se odrážely na hladině a v dáli vykukovala věž kostela. Minula jsem boží muka připomínající zaniklou obec Mnich (https://www.i60.cz/clanek/detail/27606/predjari-v-zanikle-obci-mnich) a vrátila jsem se k cestě vedoucí ke golfovému areálu. Hřiště jsou zde dvě, jedno devítijamkové, druhé osmnáctijamkové. Díky golfovému zaujetí mého manžela jsem jako jeho kedy, tedy nosič vaku s holemi, oběma hřišti prošla několikrát. Jednou jsem téměř celou trasu menšího hřiště, s výjimkou kamenité části jedné cesty, absolvovala po trávníku bosa. Byl to velmi příjemný zážitek, nikde kameny, šišky, větvičky a jiné nepřístojnosti pro chodidla, jen a jen příjemný pocit z udržovaného travnatého zeleného pažitu.
Autem jsem si projela okolní malé vesničky a nejsevernější bod Rakouska. Je zde krásně. Mám v plánu vydat se po části Graselovy stezky na kole. Až se počasí ustálí, až i ze stinných koutů této krajiny zmizí sníh. Na místních lesních cestách se někdy dlouho drží mokro a přiznám se, jezdit na kole bahýnkem se mi příliš nezamlouvá.
Musím se podělit o jednu skutečnost. Novou Bystřici jsem si prohlížela po vlastních, několikrát. Jako pěší jsem zde nejvíce času strávila na začátku jara. Kvůli pandemii si lidé drželi odstupy, ale ti, které jsem na procházkách potkala na náměstí, v parku i kolem rybníků, ve mně zanechali příjemný pocit. I s rouškou na obličeji byly znát úsměv a klid, a když mě zdravili i neznámí náctiletí a menší děti, řekla jsem si, že je dobře, že stále u nás žijí vlídní a milí lidé.
