Jak jsem se mýlila

Já jsem brala stáří tak, jak přicházelo. Při každém větším výročí jsem si říkávala :"Ještě to jde:" a říkám si to pořád."

Věrko, Tvoje dnešní úvaha se mi moc líbí a děkuji Ti za ní.

Myslím, že takto se nás v dětských a mladých letech mýlila většina. Hezký článek k úvaze.

Dítě vnímá svět po svém. Záleží na tom, co dostane ve své genetické výbavě, ale hlavně na rodičích a výchově. Já jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlel, bral jsem jako samozřejmé, že život se vyvíjí a že jednou taky budeme staří. Ale spíš, než úvahy o životě nás zajímaly naše toulky po Ovčíně, karty, později holky a pivo. Pěkná úvaha, Věrko.

Jó mládí, to byly časy. Když jsem v pětadvaceti byla těhotná a chodila každý měsíc do nemocnice vylehávat svého potomka, skamarádila jsem se tam s o deset let starší sestřičkou a po večerech jsme hrály kanastu. Když jsem ji potkala v civilu a měla na sobě šortky, říkala jsem si taková stará a šortky..... Když jsme měli 25 let po základce sraz spolužáků, tak vysokoškolsky vzdělaná holka přišla v kostýmku, sukni 10 cm nad kolena, "no to byla hrůza". A když jsem v padesáti, coby štíhlá, opálená blondýna, oblečená do bleděmodrých šortek s bolerkem, jela na kole Favorit ulovit chlapa, byla jsem taková kočka, že neodolal. Jsme spolu třiadvacátý rok a ani jeden z nás své volby nelitujeme ♥

Mládí mládí, říká se tomu mladá duše, která se teprve rozhlíží, učí se. Také jsem to tak měla. Čas spěje dál, v mnohém člověk pobere rozumu, i když v srdci i v uvažování je pořád mladý. A zase by to ti mladí nechápali, tak jako kdysi my. Vše se opakuje.

Jo jo, Věrko :-) Byly jsme mladé a trochu hloupé , on nás nakonec čas dostihl a poučil :-)