Jak jsem se mýlila

Děkuji vám. Mám radost, že vás můj článek zaujal. ,

Věro, coby Rak ti moc dobře rozumím. Všichni moji přátelé byli buď výrazně starší nebo mladší než já. Rozumím si s nimi víc než se svými vrstevníky. Z těch prvních už nemám žádného.

Věro, moc pěkné. Ano, taková je dětská optika co se týká vnímání věku, jak je vidět i z předchozích komentářů. Osobně jsem se ubývajícími léty nezabývala a nesnažila se zadržet čas. Jinak sem na tom podobně jako Vlaďka, baví mě spolupráce se studenty a mladými lidmi a zároveň už mnoho let navštěvuji tvůrčí i odborné kurzy na U3V. Mezigenerační most je pro mne důležitý.

Paní Věro, moc Vám rozumím, měla jsem podobné myšlenky jako Vy a ráda jsem o životě hodně přemýšlela. I v mládí mne přitahovali starší lidé. Postupem času jsem začala otáčet a vrstevníci mě zajímali až kolem padesátky. Teď ve svých 64 letech vůbec nevnímám, že už je mi tolik.

Když je člověk mladý, dívá se na stáří asi dost podobně. Alespoň já jsem to měla skoro stejně. Dnes se věk snažím spíš nevnímat a dělat co, na co mám chuť a sílu. Vycházím dobře s mnohem mladšimi kolegyněmi a kolegy v práci, chodím s mladými na angličtinu. A na druhé straně zase cvičím a jezdím na výlety se seniory.

Já jsem v tanečních, když mi bylo patnáct, považovala dvacetileté mladíky za starce. Myslím, že to tak má každý..

S posuzováním věku je to v různých etapách života asi u nás všech dost podobné Tak třeba ve 4. třídě jsme měli učitelku, které bylo 19. Po ní jsme dostali 24-letou a ta už nám připadala starší. Když mi bylo 30, měla jsem pocit, že se loučím s mládím. V 50 jsem vesele slavila v archivu a vypadala jsem podle dochovaných fotek mladě. V 60 jsem začala jezdit s Jirkou na motorce. Můj tatínek umřel v 59 a děti se mě často ptaly, jestli to je můj dědeček. Některé mé známosti byly věkově výrazně starší než já, jenže podstatně mladší než já dnes. Vnoučata nemám, takže ani nevím, jak by mě mladá generace posuzovala. Ostatně, vzhledově je mi to úplně jedno. Prima, Věrko, díky, aspoň jsem se zamyslela.

Já si někdy připadám, že mi ještě nedošlo, že jsem stará. Nohy mi slouží, nic mě nebolí, mozek zatím myslí. Jen podle těch dětí a vnoučat vidím, že už mi toho času moc nezbývá. Nejmenší vnuci mají sedm, asi jim na svatbu už nepůjdu.

Tak takhle podobně jsem to měla taky. Prostě si "to" musíme prožít asi všichni. A dnes, když děti mají nějaké komentáře, řídím se pozměněnou poslední Verčinou větou: "Dnes vím své. A nad pošetilostí jejich mládí se s pochopením usmívám." A kousavou odpověď raději spolknu.

K 15 letům takový pohled asi patří... :-)