Jen jeden den
FOTO: Pixabay

Jen jeden den

21. 3. 2021

Pohled z okna na východ slunce, červánky a spící město, celý den přede mnou.

Teplé ponožky, hrnek horkého černého čaje, pracovní stůl a známý zvuk startujícího notebooku.

Usedám k počitači a přihlašuji se do pracovniho procesu. Svou práci mám ráda. Je to něco mezi detektivkou a křížovkou. Hledám řešení problémů, vhodné formy zpracování dat i výstižná slovní vyjádřená pro komunikaci. Moje práce má smysl a hlavně někam patřím.

Můj muž vstává, nemusím se dívat, přesně vím, kde právě je a co udělá i co řekne. Nic nového, jeho stereotypy mě v poslední době vnitřně pobuřují, proč? Snažím se je nenápadně narušovat, ale on se tomu usilovně brání.

Žaludek signalizuje, že bych měla přichystat něco k obědu, samo se to neudělá. Nejtěžší na tom je něco vymyslet. Zachraňují mě polévky, ty se dají jíst i vice než jeden den. Můj muž je miluje a já je umím uvařit i v krátkých pauzách mezi programováním. Nebo při dlouho trvající on-line poradě.

Odpoledne otvírám poklop ponorky a unikám ven, většinou na procházku do okolí. Často s foťákem. Toulám se sama, pozoruji ruch ve městě i neodbytně nastupující jaro v přírodě, sedmikrásky na trávníku před domem, sněženky a talovíny za ploty zahrádek, jehnědy na keřích a natékající pupeny na stromech. I ve městě se občas objeví prozpěvujicí opeřenci. Pomalu plynoucí řeka mě láká. Projdi se po mém břehu!

Obličeje lidí ukryté za respirátory, usmívají se nebo ne? Jak se líbají dvojice s respirátory? Jak žijí v této zarouškované době děti? Co si o sobě myslí lidé, kteří chodí i na frekventovaných místech bez roušek?

Nepříjemný déšť mě zažene zpět do ponorky. Zatím pluje na hladině, nepotopila se. V nejzazším koutě, kam nedoléhá hluk zpráv z televize, zkoumám své dnešní záběry. Vzápětí je mažu. Nic zajímavého, samá stereotypní šeď. Proč ten foťák s sebou tahám?

Na stole zuřivě vyzvání můj mobil. Rodinná on-line chvilka se synem a vnoučaty. Letos jsme se ještě tváří v tvář nesetkali. Přes display mobilu je mi umožněno aspoň občas nahlédnout do jejich života. Právě si opékají na zahradě špekáčky. Jeden přes druhého mi sdělují novinky. Vypadají spokojeně. Jen já jsem přišla o rok jejich bezstarostného dětství.

Mobil znovu v akci. Připrav se na cvičení! Pokládám na zem karimatku a overball. Připojuji se znovu po síti k naší seniorské skupině, která si zorganizovala cvičení i za těchto podmínek. Radostně si zamáváme a rychle do lehu. Protáhneme si pořádně tělo.

Připravuji večeři a znovu prchám z dosahu televizních zpráv. Pouštím si film na tabletu, ale nebaví mě. Špatný výběr.

To byla zase den! Napomínám sama sebe: nenaříkej, nic se ti neděje, spousta lidí je na tom hůř!

Před usnutím vyvolávám sny. O procházkách bez roušky, o rozkvetlé jarní zahradě. O tom, jak jednou konečně obejmu svá vnoučata.

 

Můj příběh životní styl
Hodnocení:
(5 b. / 32 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie 00000
Hezky popsáno. Realita taková, jaká je...
Dana Puchalská
Moc hezký článek a vyloženě svádí k zamyšlení.
Hana Polednová
Přesně tak, tuhle skoro závěrečnou větu si také často opakuji a snažím se nenaříkat. Hezký článek Vlaďko. Utěšuji se, že až budu moci být proočkovaná, nebude důvod se nevidět s dětmi a vnoučaty. A nakonec i s přáteli. A až budu moci být na chalupě, všechny ty chmury mě okamžitě přejdou. Přiroda, zahrada a sluníčko léčí. Vydržme, už je to blízko před námi a očkovaným přeji brzké shledání se všemi blízkými.
Hana Rypáčková
Ano, je to ta nepravdivější věta. Napomínám sama sebe: nenaříkej, nic se ti neděje, spousta lidí je na tom hůř! Kdo si tuto větu neříká?
Soňa Prachfeldová
Vlaďko hezký popis pocitů, asi tohle zažíváme všichni podobně. Je to opravdu stereotyp bez zpestření, nudný, ale na druhé straně pryč s takovými myšlenkami, ty člověku nepomohou. A opravdu je to nesrovnatelné s jinými těžkostmi některých lidí. Zase to přejde a vyjasní se nám v hlavě, jako to povětří nad námi.
Vlasta Ledlová
Prožívám podobné pocity. Dceru a její děti jsem neviděla už 15 měsíců a jak to vypadá hned tak neuvidím. Venku šedivo, uvnitř šedivo. Na slovo covid a všechno co s tím souvisí už mám skoro alergii. Nikdy v celém svém životě jsem nezažila den bez knihy, teď mám problém ji otevřít. Mám už dost filmů i jiných mých do této oblíbených pořadů. A teď mě přestává bavit i chození ven. A to jsem celkem zdatná turistka. Prý je na jaře nejvíc depresí, ale to není můj případ. Jsem z těch všech omezení jenom unavená. Určitě je na tom stejně spousta lidí. Mě teď drží nad vodou pohled do kalendáře a pevná víra, že až se oteplí a všechno se zase zazelená, bude líp.
Zuzana Pivcová
Je to podle mě moc dobrá věcná analýza jednoho dne ženy, kterou mohu brát jako prototyp intelektuálky. Každý má svůj běžný den pochopitelně jiný. Ale každý by měl přijmout za své to, co píše Vlaďka v závěru - nenaříkat, spousta lidí je na tom hůř. Děkuji.
Eva Kopecká
Sympatický popis pocitů dnešních dní....co víc dodat. Buďme rádi, že jsme na tom takhle. Omezeně, ale doma. Lépe být uvázán v domácím prostředí, než na nemocničním lůžku pod kyslíkem. Bohužel, hůř může být vždycky. My mladší skoro důchodci či pracující důchodci do práce, na nákup a domů. Vy pokročilejší na procházku, nákup a domů. Kéž by se ta situace už zlepšila. Abychom mohli všichni volně dýchat, volně se pohybovat. Taková samozřejmost.....nikdy bych si neuměla představit, že o ní přijdeme. Navíc....za mých školních let se každý těšil na dny, kdy se nemuselo do školy. A dneska? Dneska děti do školy většinu školního roku nemohly.....to je zvláštní svět.
Anna Potůčková
Hezký článek a snad se opravdu dočkáme lepších dnů - už mně ty roušky, respirátory nebaví a ba přímo se mně protiví
Marie Ženatová
Díky za váš článek. V současnosti mám čtyři mladší vnoučátka, která navštěvují Gymnazium. V týdnu mi přišel vnuk na pomoc se skenováním fotogrfií, chodí si ke mně skenovat i když potřebuje něco do školy - říkal mi, že ho tak ani nemrzí, že nemohl jet se školou na hory, ale že nemohl do tanečních - velmi se na to těšil - hezky jsme si spolu o všem možném celé odpoledne povídali... V pátek zde byla vnučka a s nadšením mi vyprávěla jak zvládá výuku autoškoly - jak jí to jde s kamarádkou na trenažéru - jaká byla první jízda, jak na polní cestě ji nechal chvíli řídit dědeček a druhý den zase na jiné polní cestě tatínek. Před Velikonoce budou prázdniny, vnoučátka mi přijedou pomoci s větším úklidem - hlavně sundávají záclony a pak vyprané pověsí, pomohou na zahradě - uděláme snad i menší ohýnek, některé vnoučky baví hodně lezení po stromech, doma nemají tak vysoké... Ale už celý rok mi nechodí nejmladší vnouček pravidelně každý den v týdnu a tím jsem také ztratila jeho jeden rok, kdy jsme se společně učili, hráli, povídali a pomáhal mi rád s drobnými pracemi v domácnosti i na zahradě... Cvičím denně sama doma, také mi schází kolektiv... Ale dnes k ránu jsem měla nádherný sen, viděla a povídala jsem si v něm s těmi, které jsem už dlouho neviděla - takže v této omezené době jsem skutečně velmi ráda alespoň za ty sny a také pevně věřím, že všem bude líp...*

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.