Zralá generace si udržuje sportovní návyky i v době pandemie. Mladí sportují míň, motivaci a radu by mohli získat právě od seniorů

To, že senioři jsou aktivnější, je dáno tím, že mají více času, na rozdíl od mladých, kteří při výchově dětí, při náročné práci, ať už fyzické, či psychické , jsou opravdu rádi, že vše zvládnou. Mluvím z vlastní zkušenosti, kdy jsem zdaleka neměla tolik času pro sebe a své aktivity, jako dnes.

Podobně jako Věrka J. i já hlavně chodím a chodím. Ráno si dávám malou 15ti minutovou rozcvičku.

Já se stále řadím ve všem stále k mladší generaci, stále stačím sledovat, co se kolem děje a smát se mnohému, nad čím ostatní jen pláčou a rozeznám i autobus od tramvaje a pravidelně se vyprazdňuji, nemám noční poty a už vůbec netrpím žádnou stařeckou křečí, abych působil nějak mladě, nechodím nikam organizovaně cvičit a ze sportů mám nejraději ty rychlé, jako je hokej a dobrý fotbal – tedy jako zanícený divák. Stále se mi líbí pěkné holky při tenise- jsem beznadějně „zamilovaej“ do tenistky Muguruzaové - do její postavy a skoro mi nevadí, když se do míčku třeba netrefí. Na brusle se neumím ani postavit a s fotbalem jsem skončil už v páté třídě, když jsem si odnesl z brány osm banánů, což sledovala navíc má ségra za bránou, jinak bych už utekl po tom třetím, ne z důvodu, že po každé té šlupce mne častovala útěchou: „Za ten gól vůbec nemůžeš, to se nedalo chytit“. Ale bál jsem se, že by to doma na mne práskla. V televizi jsou všechny sporty bezpečnější, než jakýkoli opravdu na vlastním těle provozovaný. Největší úrazy s celoživotními následky mají sportovci, to vím zcela bezpečně, část života jsem prožil i v pojišťovně, nebo to jen dokáží náležitě zpeněžit – to nechám na vás. :) To samé platí o neplavcích, je statisticky dokázáno, že se utopí mnohem více plavců, než neplavců. O zmrzačených a mrtvých lyžařích a zahynulých horolezcích jsou popsány celé knihovny. Nejvíce lidí si čeká ve frontách na výměnu kyčlí a kolenních kloubů z řad dřívějších a amatérských aktivních běžců a dokonce i chodců. Podle mé známé rehabilitační sestry se pod její zázračné ruce dostanou spravedlivě po 50% jak lenoši mého typu, tak i aktivní sportovci – ti aktivní svůj úděl prý nesou ale mnohem méně sportovně, než humorní lenoši mého typu. Ale pozor i na pád z gauče, ano - když se stane z fotbalu pěší nudný fotbal, tak i divák může přijít k úrazu – usne a spadne. Já s tím už počítám a sleduji sport převážně vážně dokonce vleže. Pak vám mohou spadnout totiž už jen víčka. Přes můj způsob života tak jsem celkem nemocen přiměřeně k věku. Každý v mém věku má už mít nějakou známou nemoc, aby byl pravidelně pod kontrolou, takoví jsou na tom pak mnohem lépe, než ti, co si myslí, že jsou zdraví a preventivní kontroly zanedbávají. Já se cítím dobře i v této době, kdy ostatní trpí depresemi, že nemohou vytáhnout paty ven. Pro mne to totiž žádná změna nebyla – připravoval jsem se na pandemii a domácího „zaracha“ už od padesáti let „naloženej“ v knihách doma a za poslechu krásné hudby do sluchátek a jsem v tom domácím dobrovolném vězení nyní hrozně rád a cítím se v tom jako ryba ve vodě. Ale zadarmo to nebylo! Inu i v tomto případě asi platí to Suvorovovo „Těžce na cvičišti, lehce na bojišti“. Ano – dost jsem na současný stav trénoval a proto jsem nyní zdráv. To neříkám, abych se chlubil, ale to je prostě fakt. Každou chvíli čtu, že nějakého mladého sportovce trefila pepka – jak je to možné – to ten sport tolik škodí? Asi ano. A jak jsem k tomu zdraví já asi přišel? Už to mám: Asi v deseti letech jsem zbaštil ženšen (dárek to z cest od tety a strýce z Číny - tehdy od našeho přítele z nejvěrnějších). Tedy přesněji jsem se o něj podělil se starším bráchou, byl v takové porcelánové čutoře - já snědl ten kořen – dal jsem přednost zelenině, brácha vypil ten nálev – dal přednost alkoholu a je tedy ještě zdravější než já, ale musí dělat ty dlouhé procházky po vlastech českých a na každé se za to nechat odměnit v hospodě pivečkem. A aby to rodiče nepoznali, tak jsem tenkrát ten kořen nahradil petrželí (podobně ten ženšen totiž vypadal i chutnal) a za ten alkohol jsem nechal suplovat jen slanou vodou. A jak si, panečku, celá naše početná rodina na té „imitaci“ o vánocích pochutnávala, když každý dostal slavnostně z toho petržele spravedlivě jen dílek. Já jsem se toho svého ve prospěch kolektivu vzdal, to jistě pochopíte. Jo – zachoval jsem se tehdy dost sobecky, ale člověk pro své zdraví musí obětovat úplně všechno – dokonce i pověst. :)

H.V.K. No právě, mým "sportem" od dětství až do důchodu byla práce a teď si sportu užívám, kolik je mi libo :-)

Jako paní Věra. Chodím. Tedy dnes a denně.

Asi opravdu se nyní pohybuje starší generace více než mladší. Když se hodně zamyslím - také jsem byla mladá, také jsem chtěla dělat jen to, co mě baví. Nejvíce jsem trpěla pocitem nenálady o prázdninách, když jsem se denně neviděla se svými spolužáky ze školy ve městě. Nechtělo se mi nic, i když jsem musela. Chci jen říci, že stáří se dívá na svět jinak než mládí, a proto asi i ten rozdíl v přístupu k pohybu.

Já si nemám co udržovat. Mým jediným sportem je chůze.

Naše generace je zvyklá vnímat pohyb jako přirozenou součást života. Chodili jsme do Sokola, na túry, jezdili na kole, na lyžích, o plavání, tanci či manuální práci nemluvě. S věkem sice přibývají různá omezení, ale kdo chce, najde si způsob udržovat kondičku v rámci možností. Osobně nejsem příznivcem jednorázových náročných aktivit nebo módních otužovacích trendů, ale každému co jeho jest.

Díky za výstižný a pravdivý článek* - já si dávám denně studenou sprchu, rozcvičku a teď už i dost práce na zahrádce - likviduji větší množství pořezaných větví stromů a keřů. Jsem moc ráda, že mám i občasné pomocníčky - mladší vnuky, kteří při této práci i velmi rádi lezou po vyšších stromech - doma mají jen nižší...

"Mladí sportují míň, motivaci a radu by mohli získat právě od seniorů" Moje řeč, řekla bych, že ne jen mladí, ale vyprávějte to někomu :-). Pro mě zdravotní procházka znamená, 7 km za hodinu a půl bez treking holí, po které se vracím domů, ve "funkčním" prádle, které moc nefunguje, protože se vracím domů úplně zpocená. Střídání chůze s jízdou na koloběžce, pro mně ideál. Nemusím nic a mohu všechno. Ať žije stáří :-)