Přišlo to z ničeho nic a ten náraz byl děsivý. Vůbec jsem nezaregistroval odkud přišel, jen jsem automaticky dupl na brzy. Auto šlo do smyku a zastavilo se asi po dvaceti metrech napříč silnicí.
Proboha, co se to stalo?
Vyběhl jsem z vozu a uviděl kousek za sebou dětské kolo. Chlapec ležel vedle chodníku a nehýbal se. Letěl jsem pro telefon a volal sanitku. Operátorka na druhém konci mě přiměla, abych zahájil oživovací pokusy. Jako lékař jsem ale hned věděl, že je to zbytečné. Kluk měl zlomený vaz o obrubník a už mu nebylo pomoci.
Záchranáři dorazili asi za sedm minut. Ještě chvíli se pokoušeli o resuscitaci, pak chlapce přikryli. A mě konečně začalo docházet, co se stalo: zabil jsem člověka. Co člověka! Zabil jsem malé desetileté dítě! Pak jsem zkolaboval.
Půjdete si sednout
Bylo by mnohem lepší, kdybych se už nikdy neprobudil. Jenže realita zase naskočila a byla hrozivá. Vedle nemocničního lůžka stáli dva policisté a vypadali nekompromisně.
„Víte, co jste způsobil?“
„Měl jsem nehodu, porazil jsem malého kluka a ...“
„... a zabil jste ho. Přitom jste řídil pod vlivem alkoholu.“
„Tomu se nedalo zabránit, vletěl mi z boční strany přímo pod kola.“
„Protože jste řídil opilý.“
„Proboha, nebyl jsem opilý, měl jsem dvě desítky. I kdybych nic nepil, neměl bych šanci se mu vyhnout, věřte mi!“
„Měl jste 0,3 promile. Proč jste se napil a pak řídil?“
„Ale já původně neměl vůbec řídit. Jenže manželka se zdržela u rodičů, ujel jí autobus a tak mi zavolala, jestli bych pro ni nepřijel. Já už měl dvě piva po večeři....“
„... a přesto jste jel. Proč?“
„Sehnat taxíka tady na malém městě není jen tak, manželka na mě naléhala... Ano, jsem blbec, ale věřte mi, že kdybyste jeli místo mě, tak toho chlapce také porazíte. Jak jsem říkal, vletěl do mě na kole. A to jsem rozhodně nejel rychleji než čtyřicet.“
„To si brzy zjistíme. V každém případě počítejte s tím, že budete obviněn z trestného činu řízení vozidla pod vlivem alkoholu a dopravní nehody, při které došlo k ublížení na zdraví s následkem smrti. Za to si půjdete sednout.“
„Nemohl jsem tomu přece zabránit,“ vzlykal jsem, ale oba policisté se už ke mně obrátili zády. Stejně jako později všechno ostatní.
Chcípni, ty vrahu!
Můj advokát se prý hodně snažil, ale veřejné mínění nebylo na mé straně. Nepomohla moje dosavadní trestní bezúhonnost, ani pověst slušného člověka – lékaře, ani to, že jsem do té doby neměl jedinou dopravní nehodu.
Expertíza sice prokázala, že jsem jel čtyřicítkou a že chlapec do mě sám z boku narazil (proto jsem ho nemohl vůbec vidět), přítomnost alkoholu však byla fatální. Bez ohledu na to, že by to ten hoch nepřežil, ani kdybych byl stokrát střízlivý.
Soud mi napařil čtyři roky nepodmíněně a ještě v soudní síni na mě místní pokřikovali: „Měl´s dostat doživotí, ty vrahu! Chcípni!“
Život v kriminále nemá smysl moc popisovat. Není totiž co. Byl jsem sice v nejmírnější nápravné skupině, ale přes prsty se na mě dívali i spoluvězni, takže jsem to neměl jednoduché. Ne že by mě snad nějak šikanovali nebo dokonce fyzicky napadali, ale přátelský vztah, který by mi za mřížemi určitě psychicky pomohl, se mi nepodařilo navázat. Jednou jste prostě „zabiják dětí“ a tuto nálepku už vám nikdo nikdy neodpáře.
Odseděl jsem si celkem třicet měsíců. Protože jsem byl docela vzorný vězeň, pustili mě dříve na podmínku. Strašně jsem se těšil domů. Na rodinu, na přátele, do práce. O to větší šok přišel, když jsem prvního dne na svobodě otevřel dveře našeho bytu.
Táhni, nebo...
V předsíni stály tři velké tašky plné mých osobních věcí. Manželka stála rozkročená ve dveřích do obýváku, aby mě náhodnou nenapadlo jít dál.
„Co se děje?“ vyhrkl jsem.
„Je konec, podala jsem žádost o rozvod,“ odvětila významně.
„Zbláznila ses? Co se stalo, vždyť jsme spolu doteď normálně vycházeli.“
„Jako zástupkyně starosty si nemohu dovolit žít s kriminálníkem. Prosím nedělej mi to těžší a hned odejdi. Zatím můžeš bydlet na chatě, věci jsem ti sbalila. Pak si určitě něco najdeš.“
„Ale co děti...“
„Nechme to na soudu, zatím budou samozřejmě tady. Nějak jim to vysvětlím. Tak jako jsem jim to musela vysvětlit, když se jim ve škole pošklebovali, že mají tatínka v base.“
Rezignoval jsem. Připadalo mi nedůstojné doprošovat se ženy, kvůli které jsem onoho osudného dne sedl do auta. Otočil jsem se vyběhl do nejbližší hospody. Jenže ani tady jsem dlouho nezdržel.
„Vrahům nenalejváme,“ zařval číšník, hned jak mě uviděl. Nikdo ze štamgastů, s nimiž jsem občas sedával u jednoho stolu, se mě nezastal. Ani tady už mě neuvidí.
Epilog
Z vězení jsem už skoro rok a pořád žiju v malé montované chatě kousek za naším městečkem. Přišel jsem o práci – v nemocnici, kde jsem byl zaměstnán, prý už pro mne nebylo místo a jiné tady prostě neseženu. Přišel jsem o manželku, děti a byt – tak rozhodl soud. Žena už mě nezajímá a děti se za mě stydí, tak jim raději nechodím na oči. Nechodím už ani do města, ty pohledy se nedají vydržet.
Žiju z peněz, které jsem dostal jako vyrovnání za společný byt. Až mi dojdou, nevím, co budu dělat. Rodiče už jsou po smrti a všichni ostatní včetně příbuzných se ke mně otočili zády. Vím, že mojí jedinou šancí je zmizet nejméně na druhý konec republiky, kde mě nikdo nezná, a začít znovu, ale na to nemám peníze.
Můj život skončil po šedesáti letech letech v troskách. Na sebevraždu nemám odvahu. Bylo by mnohem lepší, kdybych se tenkrát už neprobudil.
Nelituju se. Udělal jsem chybu, dobře mi tak. Jen jsem se chtěl někomu svěřit. A nezlobte se, že se stydím podepsat celým jménem.
J. K.
