8. prosince minulého roku jsem vás informoval o své sedmé vydané knize, kterou byla šedesátiletá historie místního judistického klubu. Poté jsem připravil k tisku další tři knihy, které vyšly v průběhu února a března.
Tou osmou je kniha povídek Milenci umírajícího času, kam jsem zařadil i své čtyři pověsti, které už vyšly v r. 2015 ve společné publikaci našeho klubu tvůrčího psaní Lipen, pod názvem Dneska jsem viděl psa.
Devátou knihou je kniha glos, fejetonů a literárních esejí Kdo říká, že stáří je moudré? Její první část pojednává o zcela obyčejných záležitostech našeho života. Řadu těchto glos jsem už dříve prezentoval zde, na íčku. Druhá část knihy je malou vzpomínkou na některé významné spisovatele a básníky. Na Julia Slowackého, Jana Skácela, Karla Čapka, Julese Verna, Karla Hynka Máchu a další.
Konečně desátou knihou je souhrnný výběr básní, pod názvem Okno do zahrady. Básně jsem rozdělil do čtyř částí podle doby, ve které byly napsány. V první části jsou básně, které jsem napsal mezi patnáctým a osmnáctým rokem svého věku. Je to možná až trochu nostalgický pohled do uplynulých let. Malá citace z této knihy:
Vzpomínky jsou okna do zahrady
a prchavé chvíle
a čas,
který se zastavil.
V jednání je zatím poslední kniha, která by měla být vydána za finanční spoluúčasti města. Je to čtvrtý a zřejmě již poslední můj cestopis pod názvem Střípky z domova i ze světa. Všechny tyto knihy prošly odbornou jazykovou korekturou dr. Věry ježkové.
Psaní je pro mne radost a také paradoxně i odpočinek. Při takovém soustředění člověk podvědomě zapomíná na neutěšenou současnou situaci a naplno se noří do jiného světa. Ať už je to svět historie, dalekých zemí, či svět našeho mládí.
Snad se ještě něco pozitivního urodí!
