Při pohledu na obrovské plakáty zpěváků, které zvou na koncerty tam a onde, jsem se jednou zamyslela nad idoly, jež nás provázejí životem. Pravda, ne každý se zhlédne v herci, sportovci, zpěvákovi, někoho prostě tito známí lidé minou. Pro mě, coby zasloužilou seniorku, jsou mnohá současná, zejména zahraniční, jména španělskou vesnicí a většinou nevím, o koho vlastně jde. Někdy se mi zdá, že těch rádobycelebrit se na jednom metru čtverečním vyskytuje až příliš. S mým názorem by dnešní mládež asi nesouhlasila, a možná by byla překvapena, že mně je jejich postoj doslova jižním větrem, tedy fuk. Tak jako kdysi moje názory také nikoho nezajímaly. Ale ani mně se obliba populárních osobností nevyhnula.
Psychologové by pravděpodobně vysvětlili, proč Dáša Nováková vzhlíží k Bradu Pittovi, proč Franta Vomáčka píše maily Julii Robertsové. Že bychom se dozvěděli, že je to trauma z dětství, nebo nenaplněné sny? Nebo si ten či onen představuje sama sebe v kůži svého virtuálního vyvoleného? Ne, nechci zlehčovat práci psychologů, v této turbulentní době jí mají nad hlavu.
Můj podobný obdiv, kterým jsem si prošla v době puberty a postbuperty, má pokračování do dnešních dnů. Přízeň mé maminky si vysloužila Judita Čeřovská. Maminka si její písničky broukala a při jejich poslechu v rádiu také prozpěvovala. Já jsem se posunula o příčku výše. Moji dobu dospívání provázely rádio a gramofon, ze kterých se linul zpěv pro mě úžasných Pavla Nováka a Marty Kubišové. Velké plakáty jsem nesehnala, tak jsem si z časopisů vystřihovala obrázky a články a ke každému mému idolu si založila vlastní sešit. Obsah jsem prokládala texty písní z různých magazínů. Protože mě postihla posedlost a chtěla jsem je mít všechny, sedávala jsem u rádia a při zpěvu mých oblíbenců si texty, místo úkolů z fyziky, zapisovala. Možnost produkci zastavit a poté pokračovat jsem neměla, tak jsem seděla s uchem na reproduktoru a drásala a drásala, až jsem se prodrásala k čmaropisu, který po mně přečte jen dcera. A to si ještě musí vyčlenit dostatek času, neboť, jak tvrdí, moje hieroglyfy by se na egyptských deskách ztratily. Nad mou poznámkou, že Egypťané svoje hieroglyfické písmo nazývali „písmem bohů“, protože věřili, že jej vynalezl bůh Thovt, jen mávne rukou, vytočí oči k nebi a sama pro sebe prohodí: to ale neměli možnost něco přečíst po tobě.
Pavel Novák mě tehdy uchválit tak, že jsem po maturitě chtěla jít studovat učitelský obor čeština – tělocvik. Tato kombinace nebyla otevřena, musela jsem zacílit jiným směrem. Kdykoliv se v některém blízkém městě konal jeho koncert, nechyběla jsem. Se zalíbením jsem sledovala vystoupení, k hlasitému projevu ostatních puberťaček jsem se nepřipojovala, a byla jsem přesvědčena, že mám telepatické schopnosti, které Pavlu Novákovi řeknou, jak se mi jeho písničky líbí. Když dnes v éteru zazní jakákoliv jeho píseň, většinu z nich si potichu zpívám, protože texty znám. Asi dva roky po jeho smrti jsem šla na koncert jeho syna. Ze sálu zaplněného mými vrstevnicemi se ozýval zpěv nejen z pódia, ale hlavně z hlediště. Nejsem sama, která si pamatuje.
Z první desky Marty Kubišové, kterou jsem si z obchodu nesla jako drahokam, zněla píseň Loudá se půlměsíc. Jakmile jsem měla volnou chvilku, a tu jsem si dokázala vyšetřit, zapla jsem gramofon a s nábožnou úctou sledovala točící se černou placku. Po několika dnech usurpování si prostoru v bytě moje milovaná prababička vzhlédla od háčkování záclony s prosbou: nemohl by se ten měsíc už doloudat?!
Nikdy jsem nebyla fanatická obdivovatelka, a tak jsem své idoly nepronásledovala. Chvíle strávené s jejich písničkami byly jen a jen mé. S narůstajícím věkem zaujetí sláblo, bylo vytlačeno studiem a brzkým narozením dcery. Moje vyprávění poslouchala, ale do sešitku si vkládala fotografie někoho jiného.
Kdesi ve skříni mám schované nejen sešity s obrázky, články a texty, časopisy a další relikvie mého pubertálního uctívání. Dlouhohrající i malé desky odpočívají a kdo ví, zda ještě někdy uvidí gramofonovou jehlu. Dneska se nad těmito vzpomínkami jen usměji. I se svojí dcerou Martou.
