Za devatero horami, za devatero řekami, před mnoha a mnoha lety – tak nějak začínají pohádky. Princezna se prochází po zahradě, tu přičichne ke květu jabloně, tu si utrhne rozvitou růži, nebo natrhá luční kvítí a odnese si je do své komnaty. Ostatně, nejen princezny v pohádkách jsou obklopeny květinami. I nás, kteří si prožíváme prozaičtější osudy, květiny doprovázejí celým našim životem. Jenom si zkusme vzpomenout, při kterých příležitostech jsou květiny předávány, či jen tak zdobí stoly, komody, poličky.
Tak třeba, na nočním stolku v porodnici, na katedře paní učitelky, na stole při svatebním obřadu, na pohřbech, na rautech, v recepcích hotelů, na stolech v restauracích, v náručí vítězů nejen sportovních turnajů, ale také narozeninových oslavenců, k MDŽ, ke Dni matek, … Zdá se, že výčet situací, ke kterým se květina hodí, by byl hóóódně dlouhý.
Vzpomínáte, kdy jste poprvé dostali pugét, nebo alespoň jeden stonek s květem? Možná to bylo v první třídě, kdy se do vás zakoukal Vašek, u stanice autobusu utrhl sedmikrásku a potají, aby se mu kluci nesmáli, ji zastrčil do kapsy vašeho kabátku. Ale to jen spekuluji. Vzpomínám si, jak jsem s kamarádkami z páté třídy seděla na louce plné květin, a jako ony, i já otrhávala bílé lístky kopretiny s doprovodným špitáním – má mě rád, nemá mě rád.
Ať ve svém životě pátrám, jak pátrám, asi první květy jsem dostala v pubertě. Vybavuji si 2. ročník mé střední školy. Značnou část roku, každé úterý večer, poté, kdy mi skončil kurs psaní na stroji, na mě čekal Petr. Když mi poprvé podal svazek bramboříků, rozpaky jsem nevěděla, co mám dělat. Byl únor, mráz zalézal za nehty, já se zrudlými tvářemi a v rukách s rukavicemi převracela stonky s růžovými kvítky. Nevěděla jsem, kam s očima, a naprosto bez jakékoliv romantiky mě polilo horko: jak to doma vysvětlím?! Rodiče totiž neměli potuchy o existenci mého ctitele. Kytičku jsem doma nenápadně dala do malé vázičky, a tu ukryla před zraky zbytku rodiny. A jen tak na okraj – i přes ty krásné květy se naše cesty rozešly.
Dnes mám za sebou hodně odžitých let a mnoho květin, které jsem darovala i dostala. Kdysi dávno, když jsem si už jako manželka před mým bratrem povzdechla, že se na mě s kytkami zapomíná, jako obvykle s dávkou ironie mi řekl: víš, co napsala francouzská spisovatelka Saganová? Vdaná žena se pozná podle toho, že si kupuje květiny sama. Tak jdi, květinářství máš za rohem.
Za devatero horami, za devatero řekami, po mnoha letech soužití s mužem, který dokáže vtipně glosovat kdeco, si v mezidobí narozenin a svátku občas květiny koupím. Jednou se manžel vrátil z chalupy do našeho bytu a při pohledu na tulipány ve váze pronesl řečnickou otázku: „To jsi dostala od souseda?“ Věděla jsem, že na moji odpověd nečeká, přesto jsem odpověděla a předpokládala, že tato triviální situace skončí: „Zatímco ty si lebedíš na chalupě, já chodím do práce. Tak jsem si udělala radost a koupila jsem si je, když ty se k tomu nemáš.“ Poslední slovo měl manžel: „Proč bych ti nosil nějaký kytky? Vždyť ještě žiješ.“
Za svým posledním slovem manžel udělal tečku následující den. Kromě obvyklého nákupu přinesl růži na vysokém stonku v průhledné plastové krabičce. „Tady jsem ti přinesl růži. Vydrží 730 dní.“ I když se na ni dívám více než tři roky, čerstvé květiny ve váze jsou na našem stole k vidění i mimo narozeniny. Když si je koupím.
A kromě potěšení z květů ve váze se občas snažím objektivem fotoaparátu zachytit krásu některých květin pro potěchu oka.
