Pana Hrubého, vesnici Linhartovy a tedy i zámek, najdete nedaleko Města Albrechtice u Krnova. Pár metrů od zámku protéká řeka Opavice, a ta tvoří státní hranici s Polskem. Linhartovy jsou vstupní branou do Osoblažského výběžku, místa, kde je Česká republika ze tří stran obklopena polskými sousedy. Ve svých osmašedesáti letech překypuje pan Hrubý humorem a dobrou náladou. Jeho entuziasmus mu může závidět mnohý o generaci mladší člověk.
„Jsem spokojený chlap. Jsem z prostých poměrů a říkám si, že mám, co dělat, mám co jíst a mám kde spát.“ Jaroslav Hrubý si na nic nehraje, mluví zpříma a jasně. A tak také jedná. I proto je duší zámku v Linhartovech, který byl před třiceti lety ruinou a zdálo se, že jediné, co se s ním dá dělat, je poslat jej k zemi. Před úplnou zkázou zámek zachránily nové poměry po roce 1989. Bývalý sklad zdravotního materiálu začala parta nadšenců opravovat. V jejich čele stát už tehdy dnešní kastelán. „Tehdejší úvahy místních politiků byly nereálné. Prý tady vznikne luxusní sídlo pro ubytování a svatby Holanďanů a movitých cizinců. Nebo kongresový palác. Já se tehdy ptal, a co tady ti Holanďani asi tak budou dělat? Vždyť jsme na konci světa, v okolí není žádné golfové hřiště, žádná cyklostezka, žádné zázemí, nic, na co jsou zvyklí.“
Naštěstí zvítězil návrh, aby se zámek proměnil v galerii, ba co více – v první dětskou galerii v České republice. Záměr byl jasný – otevřít místnosti pro výstavy, které přilákají především děti. „A protože chceme, aby se sem lidé vraceli, výstavy se neustále mění. Stálé expozice máme dvě, vše ostatní je neustále nové. Proto sem lidé jezdí klidně znovu,“ vysvětluje Jaroslav Hrubý. Vystřídaly se zde výstavy typu Pravěk, svět Julesa Verna. „Máme vystavovatele, který pravidelně obměňuje svou výstavu ručně dělaných modelů autíček. Připravujeme expozici dvou tisíc plyšových medvídků,“ vysvětluje kastelán.
Ale pěkně popořadě. Jak se to stane, že se člověk stane kastelánem zámku? Jaroslav Hrubý je rodákem z Ostravy, ale od dětství žil na Bruntálsku. „Má matka se starala o mne a dva sourozence. Jestli já pracuji dvanáct a někdy šestnáct hodin denně, není to nic proti tomu, co zažívala naše maminka. Ta byla věčně v kravíně nebo na poli. Odměňována byla od přírůstků dobytka, ale když jí soudruzi nedodali kvalitní krmivo, jak to mohla ovlivnit? Přesto nám vždy ušetřila něco k Vánocům a něco každému z nás do kasičky…“ vzpomíná na dětství dnešní senior.
„I proto říkám, že dnes se máme jako prasata v žitě. Jen je třeba si ten život užívat. Já třeba nechápu své vrstevníky, kteří celé dny nadávají u piva v hospodě. Já sám nemám už čtvrt století televizi a jsem šťastný, nemám si na co stěžovat. Ani na zdravotní stav. „Taky se ale snažím, denně cvičím, na běžkách ujedu pořád ještě 60 kilometrů a na kole 150. Člověk sám se musí o sebe starat. Až když je něco špatně, pomůžou lékaři,“ říká muž, který poté, co při instalaci jedné z výstav doslova prosvištěl na hradě Dívčí hrad do jedenáct metrů hluboké jámy, slyšel od lékařů, že nejméně rok nebude chodit. „Za pár měsíců jsem s nohama v gipsu a s berlemi pracoval. Musím pořád něco dělat.“
Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že kastelán je pouze organizátorem jednotlivých výstav. Opak je pravdou. Jaroslav Hrubý je sám výtvarníkem: „Jsem vyučený malíř, natěrač. Nicméně přitom, kdy jsem dělal řemeslo, jsem chodil do uměleckých škol a věnoval se výtvarnému umění.“ Později začal sám učit na místní Základní umělecké škole a jeho žáci byli úspěšní. „Vytvořili jsme keramický betlém pro papeže Jana Pavla II, který nás ve Vatikánu dokonce přijal. Byl to krásný rozhovor s mimořádně vnímavým a vtipným mužem,“ vzpomíná kastelán z Linhartov. Další betlém putoval do Oklahomy. „Ten jsme nabídli zájemcům s tím, že musí být alespoň jednou ročně vystaven. Ozvali se krajani z Oklahomy, kteří betlém získali a nás pak pozvali na dva týdny do Spojených států,“ vzpomíná Jaroslav Hrubý na cestu, která se uskutečnila v polovině devadesátých let.
Z ruiny se stal magnet pro turisty, kteří postupně objevují oblast kolem Města Albrechtice a Osoblahou. V posledních letech navštíví zámek Linhartovy 20 až 25 tisíc návštěvníků ročně. V této chvíli prochází zámek další výraznou rekonstrukcí. Obec Linhartovy, tedy vlastník objektu, získal dotace na jeho opravy. Mění se okna, podlahy. Některé místnosti získají nové lustry. Interiérům se vrátí alespoň částečně tvář původního historického objektu, který byl chátráním zdevastován. „Díky opravám neřešíme ani to, že je tady covid, protože my bychom stejně museli mít zavřeno. Ale předpokládáme, že ještě letos v létě otevřeme,“ říká Jaroslav Hrubý a těší se na to, až návštěvníky přivítají nově opravené prostory a také jeho nová expozice nazvaná Papírový svět hraběte Sedlnického. Více než padesát figur v životní velikosti rozmístí po zámku, aby vítaly turisty. Jde o komtesy, panstvo, hudebníky, tanečníky, lokaje. To vše z papíru.
„Je dnes běžné, že na zámcích jsou průvodci oblečeni v dobových kostýmech z půjčoven. My jsme chtěli něco jiného, a tak jsem vyrobil celé osazenstvo zámku,“ vysvětluje Jaroslav Hrubý, který si nepřipouští, že je v důchodovém věku: „Rozhodl jsem se, že do devadesáti budu pracovat. Od devadesáti do sto dvaceti si budu užívat důchod. A až mi bude 120 let, začnu běhat za holkama,“ směje se kastelán zámku Linhartovy, kterého úsměv neopouští.