Svádění je hezké slovo s mnoha významy. V první řadě jde o techniku, jak se zalíbit partnerovi. Udělat na něj dojem a přesvědčit ho, že jsem krásná, žádoucí a nesmírně sexy. Ještě nedávno mi v tom doma hodně pomáhalo pivo. Bylo takovým naším osvědčeným barometrem lásky.
Manžel se na mě po každém vypitém pivu podíval, a když jsem se mu začala líbit, tak jsem věděla, že ji má jak z praku. A vlastně jsem se nemusela ani moc snažit. Pohoda jazz. Jenže situace se trochu zkomplikovala. Muž přestal pivo pít. Asi se přeci jen bojí toho viru. Takže v poslední době je to pořádná fuška. Musím o sebe víc dbát. Za střízliva si hned všeho všimne. I těch mých odrostů na hlavě. Bohužel zavřená kadeřnictví situaci komplikují. Někde jsem četla, že nejšetrnější je šedivé vlasy po jednom vytrhávat. Co je tohle za nápad? Přeci nebudu chodit plešatá. Ne, v mém případě je nutné i nadále vlasy pravidelně barvit. Ale jak na to? S dojetím vzpomínám na svou kadeřnici. Teoreticky od ní všechno znám, ale sama jsem se ještě nikdy nebarvila.
Naštěstí v obchodě mají velký výběr. Rozhoduji se podle krabičky: která holka se na ní směje nejlíp, tu vezmu. Doma čtu návod: ,Smíchejte v misce obsah obou tub a nanášejte na odrosty a poté nechte třicet minut působit.´ To bych měla zvládnout. Hmmm. Ono se řekne nanášejte, ale čím. To mě nenapadlo. Ještě že tu mají vnoučata ploché štětce na vodovky. Vybírám ten nejširší a sundávám si brýle. Aha, to mě taky nenapadlo, že nic neuvidím. Musím se předklonit přes umyvadlo a přiložit obličej až skoro k zrcadlu. Trošku nepohodlné. Přesto jde všechno kupodivu nečekaně hladce. Jen jsem zapatlala zrcadlo. Žádný problém. Na uklízení mám třicet minut. Koukám jako blázen: místo dvou prázdných tub tady leží tuby tři. Že bych se spletla a dala tam něco navíc? Od čeho je ta třetí? Od masti na hemeroidy! Nechápu, kde se tu vzala a je mi dost divné, že je prázdná. Už dlouho jsem ji nepoužívala, mast nebyla k ničemu. Nevadí. Alespoň budu mít hezky jemnou a hebkou kůži na hlavě. Pořád lepší, než když si onehdy kamarád spletl sprchový gel s aviváží. Ten ale měkký a hebký být nechtěl.
Uklizeno, umyto, vyfoukáno. Ukazuji se manželovi. Chválí mě. Navrhuji připít si na můj výkon dvojkou vína. Muž nechce pít ani víno. Prý ho tím svádím na scestí. Má pevnou vůli. Zdá se, že už ho hned tak k něčemu nesvedu. Co se dá dělat. Ještě jsme chvilku sváděli boj o to, kam pojedeme na výlet, ale muž vyhrál. Moje argumenty, že chodit na rozhlednu, když strašně sněží a je ostrý vítr, byly smeteny ze stolu. Vesnice Líský je prý blízko a rozhledna stojí necelý kilometr za vsí v širém poli. Vyrazili jsme. Nikde nikdo. Jen sníh vytrvale padal a vítr fičel. Na poli nebyly větrolamy a my šli proti větru. Občas i v předklonu. Nebylo vidět, kam a na co člověk šlape. Najednou mi to nečekaně podjelo a já upadla. V první chvíli jsem myslela, že mám zlomenou nohu v krčku a obě zápěstí.
„Zdá se, že o mě má starost, a půjde mě zvednout,“ potěšilo mě, když se muž zastavil a lehce se pootočil.
„Nerozbila sis mobil?“ ujistil se přes rameno a šel dál.
Naštěstí jsme už byli skoro u rozhledny. Byla impozantní. Ocelová. S točitým roštovým schodištěm. Větrem se otřásala a duněla.
„Fakt chceš jít nahoru? Vždyť se tím vichrem celá třese,“ ptala jsem se nevěřícně.
Chtěl, a tak jsme šli. Nahoru to jde vždycky dobře. Bohužel viditelnost nic moc. Najednou muž lehce zezelenal. Až na ochozu si uvědomil, že roštovou podlahou i schodnicemi je průhled přímo dolů, hluboko pod nohy. Tohle kupodivu viděl dobře. O slovo se přihlásila závrať. Při sestupu jsem musela jít vepředu a jistit ho. A tak jsem pomaloučku, krok za krokem svedla svého muže. Sice jen z rozhledny, ale to se taky počítá.
