Koupím nášlapy, oznámil mi jednou manžel. Polil mě horký pot okořeněný hrůzou, že se můj muž na stará kolena zbláznil. Násilí jsme vždy odsuzovali a pociťovali úctu k Dianě, která bojovala proti nášlapným minám. Když zpozoroval moje zděšení přečtené z výrazu ve tváři i v očích, když viděl, že jsem zůstala stát jako opařená, doslova jako při dětské hře na „štronzo!“, kdy všichni po tomto povelu museli zůstat v poloze, ve které byli zastiženi, začal se chechtat. Vařečku vypadlou z mé ruky sebral z podlahy a s nevinným pohledem se zeptal, co že si jako myslím, že bude kupovat. „No, asi ne to, co mě v první chvíli napadlo,“ utrousila jsem do éteru.
Ve třetí třídě jsem za vysvědčení dostala kolo. Ještě v bílých punčocháčích jsem ho jela vyzkoušet na běžeckou dráhu pokrytou škvárou. Sukně za mnou vlála, já se ohlédla za hlasem mého povykujícího bratra a díky zemské přitažlivosti letěly na zem kolo i moje tělo. Punčocháče s dírami na koleně putovaly do popelnice, moje kolena k domácímu ošetření. Řvala jsem, jako kdyby mi trhali zub moudrosti bez umrtvení. Připomínka mého pádu je viditelná dodnes - zadřenou škváru bych mohla vydávat za tetování, kdyby pozůstatky mého prvního výjezdu na vlastním kole znázorňovaly nějaký čitelný obrázek. Kolo jsme odvezli na chatu a já na něm jezdila jen v létě. Protože jsme bydleli na úbočí pohraničních hor, kvůli výškovému rozdílu se zde cyklistice věnovali jen opravdoví nadšenci. Já mezi ně nepatřila, a když jsem na vysoké musela absolvovat cyklistický kurs, nějak jsem ho přežila, ale pak konstatovala, že jízdní kolo nebylo sestrojeno ani kvůli mně, a už vůbec ne pro mě.
Jenže, jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Po rozpadu manželství mi před dvaceti lety do cesty vstoupil můj současný manžel. Na balkóně v panelákovém bytě na sídlišti skladoval svoje jízdní kolo a prohodil, že se tam vejde ještě jedno. Sice jsem se zdráhala, nakonec ustoupila. Moje druhé vlastní kolo zářilo novotou, modrou barvou a kvalitou. Na šlapky jsem dostala klipsny a nějakou dobu mi trvalo, než jsem získala jistotu a způsob, jak nohy bezpečně vysunout a zastavit bez přistání v příkopu. Jízda na kole mě uchvátila tak, že neznám lepší relaxaci a uklidnění než nasednutí, první šlápnutí do pedálů a zdolávání kilometrů.
Koupím nášlapy, oznámil mi manžel a vysvětlil, o co jde. Jsou to nášlapné pedály s oboustranným mechanismem, které umožňují naklapnutí cyklistické tretry z obou stran. Je tedy zřejmé, že kromě tohoto zařízení si musíme koupit i speciální boty s výstupky na podrážce. Nacvakávání se provede šlápnutím na upínací mechanismus pedálu, který je opatřen čelistmi s pružinkou, do nichž se zacvakává tzv. protikus, jinak také kufr přišroubovaný k podrážce cyklistické tretry. Vycvakávání se pak provádí pohybem paty směrem od kola. Tupě jsem zírala, nevěřila vlastnímu sluchu a upozornila jsem manžela, že na toto vskutku nejsem připravena.
Ihned jsem byla proti. Zvykla jsem si na klipsny, měla pocit volné nohy a teď bych měla mít botu připevněnou ke šlapce? A co když budu muset rychle zastavit a nestačím botu vycvaknout? No, tak to by sis asi pořídila silniční lišej, konstatoval s potměšilým úsměvem manžel a dodal, že si zacvakávání a vycvakávání musím natrénovat. Prý, zvládli to jiní, zvládnu to i já. Chachacha! Lidi, nechtějte vidět, jak jsem čtyři roky před svou sedmdesátkou seděla na kole, manžel všemi silami bicykl držel a já se snažila botu upevnit. Strachem jsem se třásla, bála jsem se pádu a polámaných kostí, manžel se snažil nedat najevo rozčarování a ve vynucených přestávkách mi suverénně předváděl, že jde skutečně o jednoduchý úkon. V ten moment jsem si říkala, že jsme vyhodili peníze za nášlapy i za moje tretry. Manželovi došla trpělivost a s mumláním o nemehlech si zabalil rybářské věci, že jde raději na ryby.
Odjel, já se osvěžila studenou vodou uvnitř i na povrchu, počkala pár desítek minut a s rozhodnutím, že ono nemehlo přeperu, jsem si vyhlédla místo tréninku. Od stěny naší kůlny k naskládaným polenům to jsou asi dva metry. Do mezery jsem postavila kolo, jednou rukou držela řídítka, druhou se opírala o kůlnu. Spadnout do stran jsem tak nemohla. To by v tom byl čert, musím to dokázat! Zacvakávala jsem, vycvakávala jsem, získávala jistotu a potichu blahořečila, že mě díky dřevu v bezpečné výšce při mém podivném tréninku nikdo nevidí. Někdo by možná zakroutil hlavou a prohodil – hoďte na ni síť!
Dneska si jízdu na kole bez nášlapů už ani nedovedu představit. Jezdí se mi lépe, noha drží pevně, uvolnění je snadné, zabírám, i když jde noha nahoru, nemusím stále kontrolovat, zda noha tak zvaně na pedálu sedí. A to díky tomu, že jsem odbourala mentální bariéru a osvojila si jednoduchý manévr. I v seniorském věku. A jak reagoval manžel? Mému prvotnímu podezření z nákupu se usmívá a všechny řeči o nemehlu odvolal.
