Jeden takový obyčejný covidový den
FOTO: Pixabay

Jeden takový obyčejný covidový den

6. 5. 2021

To ráno jsem si přivstala, protože jsem musela sestru dovézt do nemocnice asi 50 km vzdálené, kde se měla podrobit očnímu zákroku. Zákrok byl prováděn ambulantně, takže jsem musela vyčkat, až bude proveden, a odvézt ji zpět domů.

Na místo jsme dojely v pohodě a v předstihu, takže mé obavy z toho, jestli dojedeme včas a na správné místo, kvůli kterým jsem se ráno ani nenasnídala, se jevily býti lichými. Sestru jsem opustila na příjmu, kde se jí ujal  zdravotnický personál, a já jsem se chystala vyjít ven, trochu se projít po městě a nasát místní atmosféru. A konečně také něco málo pojíst a uchlácholit žaludek teplou kávou v kelímku z automatu.   

Před východem z nemocnice jsem objevila ve vestibulu otevřený bufet, prostor kolem, kde bylo pár stolečků a židlí, byl sice uzavřený a pečlivě oddělený páskou, ale okénko bylo otevřené a dvě prodavačky s respirátory přes obličej prodávaly občerstvení. Vystavené chlebíčky vypadaly čerstvě, tak jsem si hned jeden koupila a k tomu ještě kávu do papírového kelímku. S veškerou opatrností jsem poodešla stranou, ujistila se, že v dohledu dvou metrů zleva zprava se nikdo nenalézá, posunula jsem roušku pod bradu a nedočkavě se zakousla do chlebíčku.

„Paní, co to děláte, tady nemůžete jíst !!" Okřikla mě hlasitě jedna z prodavaček.

Lekla jsem se, až mi chlebíček zaskočil v krku, a rozkašlala se. Snažila jsem se se rychle sousto rozžvýkat a polknout, ale to už se zvýšený hlas proměnil v hysterický jekot.

„Tak slyšíte?! Myslím to vážně - okamžitě přestaňte jíst a opusťte vestibul ! Já za vás pokutu platit nebudu!“

 Konečně se mi podařilo dožvýkat a polknout ( jak jsem to asi měla udělat ? Vyplivnout sousto na zem ?) .

„Proč to tedy prodáváte, když si to nemohu sníst ?“ Namítla jsem celkem logicky .

„Koupit si můžete, ale běžte si to sníst někam ven“ Zněl verdikt.

Nechtěla jsem riskovat, že na mě bude zavolána ochranka, a tak jsem s respirátorem přes obličej, opocenými brýlemi, kabelkou přes rameno, nakousaným chlebíčkem v jedné ruce a kelímkem kávy v ruce druhé opustila vestibul.

Přes zamlžené čočky jsem se snažila najít místečko, kam bych se mohla se svojí potravou uchýlit. Připadala jsem si, jako kdybych ten chlebíček ukradla.

Před vestibulem sice bylo prostoru dost, ale lavička, kde by se dalo posvačit, ani jedna. Tři stojící odpadkové koše s popelníky byly pro moji potřebu nevhodné, navíc byly plně obsazeny postávajícími kuřáky. Kousek stranou stál obří květináč osázený květinami a obroubený betonovou obrubou.

„Tak snad tady "- blesklo mi hlavou.

Opatrně jsem si odložila kávu na okraj betonu a opět sáhla po chlebíčku. V tom okamžiku kabelka opustila mé rameno, převrhla kávu a přistála v květinách. Nu což - kabelku jsem očistila papírovým kapesníčkem, kelímek vyhodila do odpadkového koše a chlebíček putoval hned za ním. Stejně by mi už nechutnal. Rozhodla jsem se to „rozchodit " malou procházkou po hlavní třídě. Bylo chladno a drobně mrholilo, a tak si říkám, že to možná bylo i tím počasím, že jsem pomalu propadala trudnomyslnosti. Potkávala jsem lidi se zakrytými obličeji, s výrazem štvanců v obličeji, našedlé, neupravené - takhle nějak vypadá rezignace. Proč by se měla žena elegantně oblékat, když už nebyla půl roku u kadeřnice, a make-up obličeje by jenom zapatlal povinnou roušku. Když jsem došla k parčíku, kde parta výrostků bez roušek dávala ostentativně najevo, že oni se omezovat nenechají, zapůsobilo to na mě osvěžujícím dojmem. Alespoň něco je, jak má být.

Ve světě, kde je možné občerstvení koupit, ale už ne se jím občerstvit, kde kuřáci mají před nemocnicí veškerý komfort, zatímco doprovod pacientů si nemá ani kde vypít kávu, alespoň ti mladí rebelují, jak za našich mladých let.

Trochu to vypadá, jako bych si stěžovala, ale neberte mě vážně - hladový člověk bývá pesimistický.

koronavirus Můj příběh zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Marie Doušová
Hezky popsaná příhoda a věřím ,že to zůstane jenom jako nepříjemná vzpomínka na jednu hlučnou a nepříjemnou prodavačku,která se asi špatně vyspala. Mohla být laskavější a předem upozornit ,že konzumace musí být mimo areál. Přesto Ivo musíme být připravené v této hektické době na nevrlé a někdy opravdu nepříjemné lidi. Doufejme, že se vše brzo vrátí do normálu a budem Všichni klidnější a laskavější. Přeji hodně krásných dnů...
Dana Puchalská
Ivano, děkuju za zajímavý článek. My jezdíme hlavně do IKEMU. Tam se nachází bufet, který stoprocentně uspokojí hladový žaludek jak pacientů,tak i personálu. Naposledy jsem si tam koupila vynikající sušenky z Moravy, které mají v Praze jen ve dvou obchodech. A když si tam zákazník koupí cokoliv k jídlu,má možnost si jídlo i v mikrovlnce ohřát. Což se mi líbí. A sníst si jejich dobroty může venku na lavičce. Chlebíčky mají skvělé, dělají je sami zaměstnanci bufetu a je jich tam velký výběr. I kávu v kelímku mají skvělou,v širokém výběru,mně osobně nejvíc chutná jejich čokoláda. Minule jsem si dala onu čokoládu a šupajdila s ní na lavičku,kde je pohoda a klid. A těch laviček tam je opravdu dost .
Václav Soukup
Obdivuji Ivanko Vaši smířlivou povahu. Se mnou by to ta prodavačka asi tak jednoduché neměla. Nedávno jsem v květinářství " setřel " dědka, který se snažil s nějakým kusem hadru pod nosem mně vykázat ven. Do počtu 2 povolených osob zahrnul i prodavačku. Poučil jsem ho důrazně o povinnosti nosit respirátor a hned se " pakoval " ven.
Zuzana Pivcová
Ivano, v Ústřední vojenské nemocnici, kam chodím, je v centrálním pavilonu A dole v přízemí také bufet. Docela dobrá nabídka, ale bez tamní konzumace. Pokud si tam nakupuje personál, odnáší si občerstvení na pracoviště. Pacientům nezbývá než jít ven a tam si sednout na lavičku. Těch tam je naštěstí dost. Nemilé to je např. v obchodním centru na Chodově. Tam mají v přízemí 2 automaty na kávu, ale ne u vchodu, naopak na druhé straně, musí se přejít kolem celého hypermarketu Albert. Já mám tu kávu ráda. Ale jít s ní zpět tu dlouhou trasu až ven se mi nechce, když jdu teprve nakupovat. Tak jsem se naučila chodit do postranní chodbičky k parkovišti, tam mě nikdo nevyhazuje. Je to protivné, ale kdyby bylo jen toto!!
Irena Mertová
Ivano, atmosféru jsi tedy nasála :-). Přijdou doby (doufám!), kdy na to všechno budeme jen vzpomínat...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.