Jeden takový obyčejný covidový den
FOTO: Pixabay

Jeden takový obyčejný covidový den

6. 5. 2021

To ráno jsem si přivstala, protože jsem musela sestru dovézt do nemocnice asi 50 km vzdálené, kde se měla podrobit očnímu zákroku. Zákrok byl prováděn ambulantně, takže jsem musela vyčkat, až bude proveden, a odvézt ji zpět domů.

Na místo jsme dojely v pohodě a v předstihu, takže mé obavy z toho, jestli dojedeme včas a na správné místo, kvůli kterým jsem se ráno ani nenasnídala, se jevily býti lichými. Sestru jsem opustila na příjmu, kde se jí ujal  zdravotnický personál, a já jsem se chystala vyjít ven, trochu se projít po městě a nasát místní atmosféru. A konečně také něco málo pojíst a uchlácholit žaludek teplou kávou v kelímku z automatu.   

Před východem z nemocnice jsem objevila ve vestibulu otevřený bufet, prostor kolem, kde bylo pár stolečků a židlí, byl sice uzavřený a pečlivě oddělený páskou, ale okénko bylo otevřené a dvě prodavačky s respirátory přes obličej prodávaly občerstvení. Vystavené chlebíčky vypadaly čerstvě, tak jsem si hned jeden koupila a k tomu ještě kávu do papírového kelímku. S veškerou opatrností jsem poodešla stranou, ujistila se, že v dohledu dvou metrů zleva zprava se nikdo nenalézá, posunula jsem roušku pod bradu a nedočkavě se zakousla do chlebíčku.

„Paní, co to děláte, tady nemůžete jíst !!" Okřikla mě hlasitě jedna z prodavaček.

Lekla jsem se, až mi chlebíček zaskočil v krku, a rozkašlala se. Snažila jsem se se rychle sousto rozžvýkat a polknout, ale to už se zvýšený hlas proměnil v hysterický jekot.

„Tak slyšíte?! Myslím to vážně - okamžitě přestaňte jíst a opusťte vestibul ! Já za vás pokutu platit nebudu!“

 Konečně se mi podařilo dožvýkat a polknout ( jak jsem to asi měla udělat ? Vyplivnout sousto na zem ?) .

„Proč to tedy prodáváte, když si to nemohu sníst ?“ Namítla jsem celkem logicky .

„Koupit si můžete, ale běžte si to sníst někam ven“ Zněl verdikt.

Nechtěla jsem riskovat, že na mě bude zavolána ochranka, a tak jsem s respirátorem přes obličej, opocenými brýlemi, kabelkou přes rameno, nakousaným chlebíčkem v jedné ruce a kelímkem kávy v ruce druhé opustila vestibul.

Přes zamlžené čočky jsem se snažila najít místečko, kam bych se mohla se svojí potravou uchýlit. Připadala jsem si, jako kdybych ten chlebíček ukradla.

Před vestibulem sice bylo prostoru dost, ale lavička, kde by se dalo posvačit, ani jedna. Tři stojící odpadkové koše s popelníky byly pro moji potřebu nevhodné, navíc byly plně obsazeny postávajícími kuřáky. Kousek stranou stál obří květináč osázený květinami a obroubený betonovou obrubou.

„Tak snad tady "- blesklo mi hlavou.

Opatrně jsem si odložila kávu na okraj betonu a opět sáhla po chlebíčku. V tom okamžiku kabelka opustila mé rameno, převrhla kávu a přistála v květinách. Nu což - kabelku jsem očistila papírovým kapesníčkem, kelímek vyhodila do odpadkového koše a chlebíček putoval hned za ním. Stejně by mi už nechutnal. Rozhodla jsem se to „rozchodit " malou procházkou po hlavní třídě. Bylo chladno a drobně mrholilo, a tak si říkám, že to možná bylo i tím počasím, že jsem pomalu propadala trudnomyslnosti. Potkávala jsem lidi se zakrytými obličeji, s výrazem štvanců v obličeji, našedlé, neupravené - takhle nějak vypadá rezignace. Proč by se měla žena elegantně oblékat, když už nebyla půl roku u kadeřnice, a make-up obličeje by jenom zapatlal povinnou roušku. Když jsem došla k parčíku, kde parta výrostků bez roušek dávala ostentativně najevo, že oni se omezovat nenechají, zapůsobilo to na mě osvěžujícím dojmem. Alespoň něco je, jak má být.

Ve světě, kde je možné občerstvení koupit, ale už ne se jím občerstvit, kde kuřáci mají před nemocnicí veškerý komfort, zatímco doprovod pacientů si nemá ani kde vypít kávu, alespoň ti mladí rebelují, jak za našich mladých let.

Trochu to vypadá, jako bych si stěžovala, ale neberte mě vážně - hladový člověk bývá pesimistický.

koronavirus Můj příběh zdraví
Hodnocení:
(5 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
ivana kosťunová
Jano, popravdě, ani takhle jsem neuvažovala, jen jsem popsala věrně bizardní příhodu, která se mi jevila i trochu komická, a která by nenastala, kdybychom nežili v tak podivném období.
Marie Faldynová
Přiznám se, že v době, kdy člověk netuší, kde vůbec bude otevřeno a co se bude moci koupit, to řeším termoskou s čajem a svačinou z domova. Je to asi ještě v dob, kdy jsme chodili na výlet s dětmi a spoléhat se na otevřená občerstvení moc nešlo.
Jana Šenbergerová
Ivano, nepochybuji o tom, žes úmyslně nepřekročila žádné ustanovení, ale šlo ti hlavně o formu, jakou jsi z toho byla podezřelá a nevybíravým způsobem vlastně "šikanována". Měla jsi smůlu, žes narazila na někoho, koho jsi neúmyslně vytočila. Je dobře, že jsi nám o tom napsala. možná se nám jen díky tobě nic podobného nestane, protože budeme obezřetnější ve svém počínání.
Jitka Caklová
Ivano, docela úsměvné. Když si jen vzpomenu, kolikrát Ty si mě v různých diskuzích "stavěla do latě" za to co jsem si myslela já :-) :-), ale jinak, U mě dobrý!
ivana kosťunová
Díky, Soňo, taky doufám. A pro ty, kteří mě srovnávají do latě a obviňují z nezodpovědnosti- na svoji obhajobu uvádím, že já všechna nařízení, o kterých vím, dodržuji. Ale proboha, snad aspoň myslet si o tom můžu, co chci !
Soňa Prachfeldová
Všude se najdou prudiči v rámci i pře rámec nařízení. Zase jsou okénka , kde s úsměvem načepují do kelímků , a okolo jsou popíjející a pokuřující a nikdo je neokřikne. Zatím jsem se s žádným okřiknutím nepotkala a přiznám, že často chodím bez ropušky ve městě, ale přece jen jak vidím městskou, nasadím. Škoda peněz za pokutu, kór když ta zmrzlina tak podražila a ději ji milují. Ivanko už bude líp :-)
Jitka Caklová
Sice nejsem v této záležitosti "osvícená" do té míry, jako pan Vrba, ale befel je befel.............. Ale čistě hypoteticky, co když ona "hysterka" je dejme tomu matka samoživitelka, která se bojí přijít o práci, kolem šel někdo ještě "zodpovědnější" a já bych svým nezodpovědným chováním přispěla k prodavaččině výpovědi z práce. Jsem sama k sobě soudná a pokud vím, že nic neporušuji, tak okolní vlivy mě nemohou rozhodit :-)
Martin Vrba
Člověk si musí uvědomit vždy příčinu a následek a pak se nebude vůbec rozčilovat. Různá omezení a zákazy a nařízení – podle mnohých blbost. Proč to ale nastalo? Protože tady vypukla smrtelně nebezpečná nemoc. To, že vlády všech zemí (nejen ta naše) na to musely reagovat tím, že nás ve spoustě věcí omezily, byl jediný způsob, jak zabránit stonásobným škodám a možná i zhroucení naší civilizace. O možném příchodu pandemie jsem čítával články už před šedesáti roky v ABC a nyní jsme to tedy zažili - už ne na papíře, ale na přeplněné zeměkouli lidmi, kteří jen tak ze zábavy křižují celou planetu. Jeden nakažený člověk může během chvilky nakazit kolem sebe mnoho dalších lidí. Tak se to stalo přeci na té oslavě MDŽ v Kynicích loni a pak šla celá obec do karantény. Jo – kdyby tady byl jedovatý plyn a bylo nařízeno nosit plynové masky, tak za to porušení toho nařízení by si to odnesl vždy jen každý jednotlivec, který by si chtěl jen na chvilku sundat plynovou masku. Ale když se někdo stravuje v nějakém zařízení, tak to odnese pokutou dotyčný a paradoxně i ten provozovatel a to je jen jedna stránka věci, ta mnohem horší je, že to všichni okolo mohou odnést poškozením zdraví a dokonce i smrtí. Tak znovu, ta omezení nejsou žádnou zvůlí vlád a tím méně nějakých chudáků ve stravovacích provozovnách – ta omezení nám zachránila určitě miliony našich obyvatel Země a když se té nemoci zbavíme, tak se už musíme chystat na další a být rychlejší. Jak se ukazuje, tak demokracie se s nakažlivými nemocemi vyrovnávají hůře, než země s autoritativním režimem. S narůstajícím počtem obyvatel Země to bude asi do budoucna trend – budeme se muset více podrobit zájmům celku a nereptat – jako mravenci - včely. :) Jo – zavzpomínejte si na doby našeho mládí. Jeden den nám řekli, že se jde ráno do průvodu protestovat proti imperialistům, protože 17. ledna 1961 zavraždili Patrise Lubumbu a ráno jsme tam skoro všichni byli (bylo mi 10 let), dostali jsme transparenty a hesla a zdrhnout z průvodu ke stánku s párky bylo skoro trestným činem. Tak zastavit – stát - nasadit roušky a nereptat – Číňané mají epidemii za sebou a ekonomika se jim roztáčí do rychlosti před covidem. Nereptají – roušky nosí už skoro pořád a jedou už zase jako jejich dráha – a to jim nestačí, už mají prototyp, který bude jezdit 600km/ hod.! :)
Hana Šimková
Aktuální a vtipný článek i když trochu smutný. Co to s námi ten covid dělá? Jestli ho přežijeme tak se budeme muset učit komunikaci mezi sebou úplně od začátku žití.
ivana kosťunová
Pane Matoušku, díky za pozvání, chlebíček si s vámi dám kdykoliv a ráda :))

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.