Před několika dny jsem v jednom psychologickém časopise narazila v zajímavém článku na pojem "Můj člověk". Nebyl jím však míněn autorův kamarád či někdo, kdo s ním sdílí mínění. Tím člověkem byl on sám.
Určitě zná každý z nás situační vyjádření, že "mě bolí celý člověk". Tak dáváme najevo, jak k sobě přistupujeme, jak se vnímáme, jaký máme k sobě vztah. A zároveň to děláme způsobem, jako když tím nemyslíme sebe.
Zkusme se na sebe podívat očima zdánlivě jiného jedince jako na toho "svého člověka". Možná, že najednou budeme zřetelněji vnímat své chyby a nedostatky, ale protože ten "náš člověk" bude náhle mnohem podobnější věcem, lidem, všemu na světě, najdeme pro něj větší porozumění i ochotu mu pomoci a být mu oporou. Na druhou stranu u něj možná objevíme mnoho předností, ve kterých budeme ochotni ho podporovat, aby vzkvétaly.
Jestliže se přijmeme v pozici někoho, na koho dokážeme pohlédnout s odstupem a přesvědčením, že on není středobodem Vesmíru, ale jen dílkem obrovské mozaiky, složené z miliard dalších "středobodů", pak nám ani naše problémy a bolesti nepřipadnou jako jediné závažné a my jako jediní důležití. Nemusíme s nikým soutěžit, chtít být ti nejlepší a zároveň se obávat kritiky a nepřijetí. Najednou více procítíme vše, co nás jako živé bytosti spojuje, totiž, že všichni toužíme po lásce a nechceme zbytečně trpět. Pak můžeme také s klidným svědomím přiznat, že se nám něco nepovedlo, že nás něco mrzí a že se omlouváme. Protože to se stává každému dílku naší nádherné lidské mozaiky.
Pěstujme tedy každý v sobě toho, o kom můžeme říct "můj člověk", a provázejme ho na každém kroku až do konce života.