Dcera mého přítele mne vezla brzy ráno na první očkování proti covidu na Bulovku. Zatímco na mne čekala, procházela se kolem parkoviště. Na jeho konci objevila výhled na Vltavu. Když jsem se vrátila, nadšeně mi o něm vyprávěla. Řekla jsem, že příště si s sebou vezmu foťák. Doma jsem si ale uvědomila, že bych ji nerada zdržovala. Jistě bude spěchat do práce.
Vydala jsem se tam tedy několik dní poté sama. Měla jsem v úmyslu pouze dojít na příslušné místo, udělat několik fotek a vrátit se. Nakonec to dopadlo jinak. Už cestou jsem vnímala krásné stromy, keře, příjemná místa. Všimla jsem si také cesty vedoucí nad parkovištěm. Když jsem vyfotila, co jsem měla v plánu, vydala jsem se po ní. Žasla jsem nad spoustou zeleně, která mě obklopovala. Pak jsem ještě objevila lesní pěšinku, po níž jsem došla snad na nejvyšší místo areálu. Výhled sice dost zakrývaly stromy, ale i tak se mi moc líbil. Sešla jsem někam, kde jsem ještě nikdy nebyla, a na orientační tabuli jsem snadno našla cestu k východu. Udělala jsem krásné skorokolečko.
Na Bulovku chodím od dětství. Přesto jsem ji znala velmi málo. Měla jsem radost, že jsem to trochu napravila. Díky tomu, že poprvé jsem nešla na vyšetření nebo hospitalizaci.
Projdete se kousek se mnou?