Ve středu sedmého června jsem byla v Uherském Hradišti na prvním pokovidovém setkání s kamarádkami z Íčka. Napřed jsme se domluvily s Janou, že se sejdeme jen tak na kafi. Pak jsme si řekly, že by nás tam mohlo být i víc, no a nakonec jsme si tu kávu daly v pětici.
Sraz byl na nádraží. To proto, že kde je nádraží se každý doptá, i kdyby přijel odkukoliv a čímkoliv.
Okolo jedné po obědě jsme se začaly scházet. První Jana, pak já, jako další přišla Anička s Vlastou a závěr jistila Maruška.
„Ahoj, holky!“ jásala jsem. Tak moc mi chyběl jen takový obyčejný pokec! Jindra je zlatý chlap Jsem moc ráda, že jsem ho potkala, ale….
Je to přece jen chlap. Popovídáme si o našich rodinách, o sportu, kam pojedeme na výlet, co se bude zítra vařit a kdo to uvaří. Protože ano, Jindra vaří a dobře. Jenomže mne zajímají i jiné věci, takové holčičí. A tady narážím. Jsem prostě ukecaná a jeden posluchač mi nestačí. Zvláště když v pro mne důležitých momentech prostě vypne a reaguje pouze „hm“, „aha“ a podobně. Nebo pak nereaguje vůbec či přesně naopak, než potřebuji. Například když mi hryzec sežral dvě růže! To se mne pokoušel utěšit prohlášením, že jich mám ještě dost. No, chápete to? Já věřím, že se mnou soucítil (mně se tedy lítostí a vztekem chtělo až brečet), ale copak mi nějaká jiná …, třetí, čtvrtá růže dokáže nahradit ty dvě sežrané? Zvláště když jsem si je sama všechny vypěstovala z řízků a každá má jinou barvu?
Ale to jsem vlastně nechtěla psát. Já jen chtěla vysvětlit, jak moc mi chyběl babský pokec a proč.
Takže jsem se na to naše setkání neskutečně těšila. Jindra mi to přál a začal se na to těšit také. Mohl si naplánovat dlouhý výlet na kole bez toho, že by ho trápilo svědomí, že mne nechává doma samotnou. Já toho neujedu tolik jako on, nemám jeho kondičku. A taky občas z toho kola padám.
Ale vrátím se zase k setkání. Poté, co jsme se všechny nadšeně uvítaly, vydaly jsme se na náměstí, sedly u nejbližší restaurace na zahrádku a spustily. Mluvily a mluvily, málem jim tam drnčely skla ve výloze. U toho pily kávu a malá piva, baštily dobrotky. Lidičky, to byla krása!
Prodiskutovaly jsme hodně z toho, co nás zajímalo. Ale všechno jsme probrat přece jen nestihly, takže jsme se domluvily, že zase někdy…
Jindra už byl doma, když jsem se vrátila já. On byl spokojený, že na kole zvládl více jak osmdesát kilometrů (na elektrokole, už máme oba nějaká léta), já zase z tý naší sleziny.
Tak se teď oba už těšíme, až se s děvčaty zase domluvím na nějakém setkání.
Půjdeme si každý po svém – a o to víc se budeme těšit zase na sebe.
P:S: Těch fotek jsem sem chtěla nahrát víc, ale... Holt kdo umí, ten umí. Kdo neumí, odkáže nás na další fotky jinam :-) Třeba právě k na profil Aničky P. nebo Marušky M.
