Na svém putování Francií v roce 2016 jsme se zastavili v obci Cossé-le-Vivien, kde žil, tvořil a zemřel svérázný umělec Robert Tatin.
Museum se nachází za obcí na místě zvaném La Frénouse. Tatin je budoval během posledních 21 let svého života, tj. v letech 1962 – 1983, a je zde také pochován.
Kdo byl Robert Tatin?
Narodil se 9. ledna 1902 v nedalekém městě Laval, kde prožil mládí. Místo školy se prý raději toulal po lukách. Toulání mu zůstalo i v dospělosti, jenže už ne po lučinách, ale různě po Francii i po světě. Ve čtrnácti letech se začal učit malovat. Přestože od roku 1930 vlastnil v Lavalu úspěšnou stavební firmu, odešel po 2. světové válce do Paříže. Tam založil keramický ateliér – před tesařinou a malováním pokojů dal přednost umění. Stal se známým umělcem a setkával se s význačnými umělci té doby, jakými byli Jean Dubuffet, André Breton, Jean Paulhan, Jacques Prévert, Giacometti, Jean Cocteau, Aristide Caillaud, Benjamin Péret a jiní. Spolu s nimi se podílel na poválečné obnově pařížského kulturního života.
V roce 1951 odjel do Brazílie a během pěti let procestoval celou Jižní Ameriku, kde se zajímal zejména o indiánské kultury. Tyto cesty se mu staly hlavní inspirací. Později prohlásil, že jeho snem bylo vytvořit most mezi lidmi a uměním všech zemí a všech dob, což se mu v jeho dílech celkem úspěšně zdařilo. V jeho tvorbě se odrazily i zážitky z obou světových válek, stejně jako jeho další velká láska – ženy. Není divu, v mládí jimi byl v podstatě vychováván. Sám měl tři manželky (s jednou se dokonce oženil opakovaně) a čtyři děti od dvou z nich. Zemřel 16. prosince 1983 v Cossé-le-Vivien.
Muzeum je rozsáhlé a všechny zajímavosti a obrázky by se do jednoho článku nevešly. Zde proto pojednám jen o jeho první části – aleji Gigantů.
Alej Gigantů (L’allée des Géants) je 80 metrů dlouhá cesta lemovaná devatenácti betonovými sochami, které připomínají Tatinovo objevování světa a jeho uměleckou dráhu. Tady jsou některé z nich.
Vercingétorix a Jeanne d’Arc. První dvě sochy uvedou návštěvníka do světa desetiletého dítěte, které se začíná seznamovat s francouzskou historií. O Janě z Arku se netřeba šířit, ale jméno Vercingétorix možná někomu nic neříká. Wikipedie o něm praví: Vercingétorix (asi 82 př. n. l. – 46 př. n. l. v Římě) byl náčelníkem galského kmene Arvernů. V roce 52 př. n. l. sjednotil veškeré obyvatelstvo Galie k poslednímu velkému pokusu vybojovat si svobodu a nezávislost na římské republice, proti prokonzulovi a pozdějšímu diktátorovi Gaiu Juliu Caesarovi. Dodnes je považován za prvního francouzského hrdinu.
Mít (avoir) či být (être)? Tato dvě slovesa charakterizují otázky vyvstavší s koncem dětství.
Sv. Anna a Panna Maria (la Vierge) z l’Épine. Obě sochy odkazují na mysticismus a metafyziku, které prodlužují období dospívání, se třemi klasickými otázkami: Odkud přicházíme? Co děláme? Kam jdeme?
Maître Compagnon. Dalo by se přeložit jako „šéf“, někdo, kdo koordinuje, řídí a kontroluje práce. To byla Tatinova cesta stavitele chrámů a snahy o dokonalost.
Oslava významných postav světa moderního umění XIX. a XX. století
Jednotlivé sochy jsou na podstavcích popsány, uvádím jen pár doplňujících informací, jak jsem je našel ve wikipedii.
André Breton, francouzský básník a prozaik. Je považován za zakladatele a hlavního teoretika surrealismu. Celník Rousseau snad nemusí být představován. Georges Seurat byl francouzský malíř, zakladatel neoimpresionismu. Vynalezl a používal techniku pointilismu či divisionismu, což bylo skládání obrazu z malých barevných bodů. Pointilismus hledal vnitřní zákonitost, která by určila umístění barev v obraze. Na soše jej naznačují ona barevná kolečka. Dlužno přiznat, že pan Seurat mi v první chvíli připadl spíš jako ukrajinský skořápkář.
Paul Gauguin, Auguste Rodin, Pablo Picasso. Soudím, že tito velikáni jsou dostatečně známí.
Henri de Toulouse-Lautrec je známý malíř. Náměty jeho děl vycházely především ze života na pařížském Montmartru. Často zachycoval návštěvníky kabaretů, tanečnice, prostitutky a další lidi z okraje tehdejší společnosti. Dáma v „okně“ prý je jeho oblíbená tanečnice La Goulue. Suzanne Valadon byla francouzská malířka. Začínala jako modelka malířů, zejména Augusta Renoira a Henri de Toulouse-Lautreka. Nakonec se sama rozhodla malovat, a to pod vedením Edgara Degase a též pod vlivem fauvismu. Proslula zejména akty, u nichž si většinou sama stála modelem. Její syn Maurice Utrillo se stal rovněž známým malířem.
Král Ubu. Francouzi ho vyslovují „Yby“, našinci „Ubu“ podle hesla „vyslov, jak píšeš“. Postava z několika divadelních her Alfreda Jarryho (Ubu králem, Ubu na homoli, Ubu spoutaný), které vyšly tiskem i u nás a podle nich byl dokonce natočen film s Mariánem Labudou v hlavní roli. Hra Ubu králem je považovaná za předchůdce absurdního dramatu, dada a surrealismu. Vznikla původně jako studentská recese, později ji Jarry přepracoval a v roce 1896 proběhla skandální premiéra v divadle Théâtre de l'Œuvre v Paříži. Skandál vznikl hned po prvním Ubuově slově, jež znělo (v českém překladu Jiřího Voskovce) „hovnajs!“. Musím se přiznat, že i já toto slovo občas používám, jakož i další úsloví, která zde raději nebudu uvádět.
Alfred Jarry byl francouzský básník, romanopisec a dramatik. Je rovněž autorem vědecké parodie známé pod jménem 'patafyzika (Jarry požadoval psaní s apostrofem). Dával přednost principu bezprostředního potěšení nad pocitem reality. Žil tak, jak uznával za vhodné, jak to jemu samotnému vyhovovalo. Ctil zásadu Carpe diem a pravděpodobně kvůli alkoholismu se soustřeďoval na požitky okamžiku a opovrhoval dlouhodobým úspěchem. Žil život jen s několika klíčovými prvky, které mu bohatě stačily ke spokojenosti: kolem, revolverem a absintem. Revolver používal často místo cyklistického zvonku, kolo zase jako výhradní dopravní prostředek a absint se pro něj stal životním symbolem. Jarryho socha na obrázku právě procházela rekonstrukcí, ale to kolo (vyskytlo se i v jeho díle Nadsamec, kde na něm hlavní hrdina předjíždí rychlík) je dostatečně zřetelné.
Tohohle pána snad představovat nemusím.
No a to je z aleje Gigantů všechno. Zdály se vám tyhle sochy poněkud výstřední? Rozhodně stojí za zamyšlení. V příští části budou další zajímavé artefakty.
