Mnohé ženy, které se nyní dostaly do vysokého věku, říkají, že móda, kterou nosily v padesátých letech, byla nejženštější. Po ní přišly vyzývavé minisukně, které neslušely každé ženě. Pak zvonové kalhoty, barevné halenky, džínová móda a další výstřelky let sedmdesátých, na které navázaly léta osmdesátá, často označována za dobu největšího nevkusu. Oblečení bylo barevné, ramenní vycpávky výrazné, kalhoty získaly tvar mrkve a vlasy byly zničeny trvalými. No a v letech devadesátých se začalo nosit prakticky cokoli, což přetrvává dodnes. Není divu, že mnohé ženy, které prožily mládí v padesátých letech, tvrdí, že móda jejich mládí byla pěkná a slušivá.
Když se řekne padesátá léta, hodně lidí si vybaví davy údernic oblečených v šedých a modrých nenápadných šatech s šátky na hlavách, jejichž jedinou starostí bylo splnit v práci plán a zúčastnit se co nejvíce schůzí. Jenže, jak už to bývá, souběžně s politickými poměry v zemi a pracovními starostmi, lidé žijí i své soukromé životy a do těch odjakživa patřila a bude patřit snaha vypadat co nejlépe, zajímat se o módní trendy. A ty se sem ze Západu dostávaly, ať se to soudruhům líbilo nebo ne.
A tak české ženy sedly ke strojům, případně každá měla nějakou tu šikovnou známou, která uměla šít. Výsledkem často byly krásné šaty. Takové, o jakých muži často říkají, že jim na dnešních mladých ženách nosících převážně kalhoty, chybí.
Tak zavzpomínejme, o co v módě padesátých let šlo.
Svět trpěl válečným nedostatkem, ale lidé slavili, že mají před sebou lepší časy. Chtěli se bavit, vypadat dobře, hezky se oblékat.
V roce 1947 prezentoval návrhář Christian Dior novou kolekci složenou především z širokých sukní podložených spodničkami, úzkých živůtků a zvýrazněných pasů. Oblíbené byly takzvané srdíčkové nebo lodičkové výstřihy. Tato móda se stala oblíbenou ve Spojených státech a zemích západní Evropy, nosily ji filmové hvězdy té doby.
České ženy na tom byly hůře. Například herečka Alena Vránová zavzpomínala v jednom rozhovoru, jak s kamarádkami jely na zájezd do Bulharska a k té příležitosti si pořídily krásné květované šaty s širokými sukněmi. Když si v nich vyšly, vedoucí zájezdu je pořádně seřvala, s tím, že socialistická dívka se přece takto neobléká.
Pravdou je, že mnohé ženy byly tehdy těžkou prací tak udřené, že pro ně nejvhodnějším úborem opravdu byly pohodlné kalhoty, košile a šátek, tedy jakási uniforma pracující ženy.
Jenže brzy toho měly dost a nějaká ta příležitost, kdy se naparádit se ostatně našla vždy, i když žena pracovala v těžkém průmyslu. A tak se zvedala vlna kritiky toho, že v obchodech nejsou hezké látky, hezké šaty. Zkrátka, české ženy postupně odmítaly nosit galoše, kterým se tehdy říkalo šedý mor a toužily po střevíčkách.
A tak fotografie a nákresy v časopisech té doby nenaznačují, jak těžké tehdy bylo sehnat pěkné oblečení. Naopak, svědčí o neuvěřitelné šikovnosti a vynalézavosti českých žen.
Přitom ušít šaty podle tehdejších módních trendů nebylo snadné. Živůtky byly vypasované, v pase vše sedělo na milimetry, sukně byly široké, pod nimi spodničky. Další variantou byly naopak sukně velmi úzké, obepínající boky. Výsledkem ovšem byla v obou případech krásná ženská silueta.
Nyní se v módních kolekcích velmi často vrací. Někdo ji nazývá retro módou, některé značky si na ní postavily svůj styl a mladé dívky teď často kupují šaty, o kterých jejich babičky říkají: „Jé, přesně takové jsem měla, když jsem chodila do tanečních.“
Není divu, že mnohé dámy vyššího věku považují módu padesátých let, tedy zejména střih šatů té doby, za nejslušivější ze všech, které jejich životem prošly.