Nevím, odkud se to vzalo. Mnozí používají při oslovení pád první, tedy bez koncovek. Ovšem ne důsledně. Nebudu si příklady vymýšlet, použiji naše íčko. Jmenovaným se tímto omlouvám. Každou chvíli čtu: pane Raška, pane Zelenka, pane Vrba, pane Soukup … „Pane“ je v pěkném pátém pádě, za ním následující jméno už v prvním. Prosím, proč? Kdyby místo příjmení bylo užito křestní jméno, řekl by někdo „pane Honza, pane Martin, pane Václav“? Nejspíš jen výjimečně. (S posledně jmenovaným oslovením jsem se zde také setkala.) Tak proč mnohým přijde divné skloňovat příjmení? Vím, že se tak mluví běžně. I já např. někdy oslovím sympatického souseda „pane Čepelák“. Ale nikdy bych to nenapsala.
Dočetla jsem se, že oslovování v 1. pádě je typické ve vězeňském a vojenském prostředí, kde má svůj účel. V běžném hovoru ale působí nadřazeně. Je považováno až za nevhodné. Výjimku tvoří příjmení typu Němec, Vintr apod., u nichž dochází k příliš velkým hláskovým změnám.
Čeština je flektivní jazyk. To znamená, že vyjadřuje gramatické funkce pomocí flexe (ohýbání), tj. skloňování a časování. Skloňování je vedle slovosledu základním prostředkem k vyjadřování syntaktických vztahů mezi větnými členy. To ovšem 5. pád nedělá. Nabízí se otázka (která napadla už mnohé lingvisty), je-li 5. pád vůbec pád. Má ale koncovky, tedy pád je. Zaujalo mě, že polština má „český 5. pád“ v pořadí sedmý. Jako by tím naznačovala, že se mezi ostatní úplně nehodí.
Flektivní jazyky jsou především jazyky slovanské, dále např. litevština a lotyština a samozřejmě latina a řečtina. Jazyky, které nemají flexi, používají pro vyjádření vztahů mezi větnými členy zejména předložky a slovosled. Podobně jako čeština má 5. pád odlišný od prvního např. běloruština a chorvatština.
Milí čtenáři, nijak vás nenabádám k tomu, abyste změnili způsob oslovování, na jaký jste zvyklí. Jen jsem si pro svůj článek zvolila téma ze své oblíbené lingvistiky.
Zdroj: Moje čeština
