„Ty se z toho počítače jednou zblázníš,“ prohodil do éteru manžel. Reagoval na čas, který jsem trávila s novým notebookem. Ten starý mě otravoval svojí pomalostí. Teď jsem spokojená a nad klávesnicí trávím skutečně více času než dříve. Nejen nad pracovními úkoly. Zapisuji si různé postřehy, nápady, náměty pro íčkařský portál. Něco rozpracuji a odložím, jinou věc vytvořím cobydup, některé texty se musí tak zvaně uležet, než je pustím do světa, nebo zlikviduji.
Moje kamarádka Dita si v obsahu íčkařského webu čte často, sleduje nové příspěvky, komentáře, fotografie, soutěže. Má mnoho připomínek, poznámek, kritiky i pochval. Na moji otázku, proč se neregistruje, jen lakonicky odvětila, že ani náhodou, že jí to takto vyhovuje a že kdyby byla registrovaná, neudržela by se a někdy by reagovala ostře, nesmlouvavě, nesouhlasně. Na toto téma jsme vedly sáhodlouhé diskuse, nic jsme nevyřešily, naštěstí jsme se nepohádaly, a já se přistihla, že přemýšlím o jejích náhodných otázkách.
Například se mě ptala, proč nepřispívám do komentářů, kde bych mohla vyjádřit svoje názory. A sama si odpověděla: „Vlastně asi vím, proč. Tvoje názory nejsou tendenční, a lidem se často nelíbí,“ konstatovala. Ví, že nemám ráda spekulace, že se nepouštím do samozvaných analýz a komentářů. K různým výrokům, zvláště politickým, bych potřebovala doložitelná fakta. Ta nemám, a tomu, co je prezentováno v našich médiích, z větší části nevěřím. Ale hlavně, web i60 mě před několika lety zaujal cílovou skupinou a svým odpočinkovým a zábavným zaměřením, kde politika chyběla. Poskytl seniorům veřejný prostor pro psaný text. A to mi vyhovovalo.
Dlouho jsem Ditu neviděla, v době pandemie jsem dodržovala doporučení nestýkat se mimo rodinu. Tak jsme si telefonovaly. Nedávno jsem jí poděkovala za její někdy ironické a šťouravé otázky. Díky její zvídavé povaze jsem si uvědomila, že: obsah na stránkách i60 beru jako inspirující ke svému psychickému vývoji, abych nezakrněla. Mnoho článků mě podnítilo zaměřit se na rozšiřování dovedností, zkvalitňování těch stávajících. Zjistila jsem, že častěji vyhodnocuji, zkoumám, získávám další znalosti. Porovnávám řešení podobných situací. Stále častěji se přistihuji, že dokáži překonat nechuť k nějaké práci. Protože když se s tím vypořádám, budu mít více času napsat něco, co na oplátku možná někdo přivítá. Ke čtení, pro zábavu, a třeba i k zamyšlení.
Prý, co mi tahle práce – nepráce přináší. Zase Dita. Tak jsem jí vysvětlila, že to jako práci neberu. Pocit spokojenosti, když si po sobě přečtu něco, co jsem desetkrát upravila, mi nikdo nevezeme. A že prý jestli mi nevadí, že lidi na moje články moc nereagují. No a? Třeba proto, že mě neznají a reagují raději na texty svých kamarádek a kamarádů. Mnoho komentářů zní podobně - To se ti moc povedlo. Jsem si jistá, že až budu mít dostatečnou zásobu článků, zase si sama pro sebe a pro radost vydám elektronickou knihu příběhů obyčejných i neobyčejných. Už jsem to jednou udělala, a Dita to ví. A když jsme u té zásoby, Ditě jsem vysvětlila, že psaním si nejen utužuji zásobu slovní, ale že si ji rozšiřuji.
„Všimla sis, že v mnoha komentářích k článkům se lidé nevyjadřují k obsahu, ale popisují vlastní zážitky?“ Moje obligátní odpověď, „no a co“, ji neuspokojila a dodala: „Ty lidi se vůbec nezapojují do diskuse, každý se honem hrne, aby napsal – já jsem udělal tohle, já jsem provedl tamto.“ Vysvětlila jsem jí, že komentář není totéž jako diskuse, a lidi se musí držet jednoho zásadního pravidla, a to je korektnost a slušnost. A co pravdivost obsahů, zajímala se. Doporučila jsem jí, aby se podívala na podmínky. Nikde není dáno, že všechno napsané musí být pravda. Na obsahu několika mých článků jsem jí doložila, že někdy zapracuje fantazie a původně jednoduchý příběh rozvinu do širších souvislostí. Píši přece pro radost a pro pobavení. Ne pro policejní spis.
Svěřila jsem se jí, že se nezapojuji do chatu. A zase. Proč? Protože mě nebaví, je mi jedno, jestli ta či ona paní bude vařit koprovku, nebo půjde na kontrolu k urologovi. Pokud bych ten den jela třeba do Vrbna pod Pradědem, informaci, že je tam ráno zataženo bych možná ještě vstřebala, nicméně za přesnější předpověď považuji aplikaci o počasí než chatování. A opět jsem trpělivě vysvětlovala, že vše na íčkařských stránkách je dobrovolné a chat zřejmě používají lidé, kteří se nějakou dobu znají. Přiznala jsem se, že asi před třemi lety jsem do chatu vstoupila také nějakou zprávou o ranním počasí. Odezva? Nula, nic, nothing, nichts, nada, ničevo. Tak jsem tuto sekci vypustila a z několika komentářů tuším, že nejsem jediná.
Ditu zaujal článek o nesprávném oslovování. Prý, co má znamenat ta diskuse?! Co asi, jen názory lidí. Jak je vidět, někoho pátý pád nadzvedl ze židle, jinému kápnul do noty. A prý, co jazyková poradna? To se budou babičky a dědové učit shodu podmětu s přísudkem? Přiznávám, že někdy bych kvůli Ditě mohla trpělivost prodávat. Moje odpověď se jí sice moc nelíbila, ale což. Pokud se tento záměr uskuteční, kdo bude chtít, přečte si, komu nebude vyhovovat, bude ignorovat.
Řeknu vám, že se s Ditou nenudím. Díky ní si navzájem procvičujeme mozek. Zdá se mi, že už pochopila, že jsem se přidala k množině seniorů, kteří kvůli odcházející fyzické síle hledají takové aktivity, které jim tělesně neublíží (pokud u počítače nesedí deset hodin denně). „Představ si velký sál s kapacitou třeba 500 míst, na každém stole jeden počítač, u každého by seděli jeden dědula nebo jedna bábrle a každý z nich by pracoval, až by se jim od klávesnice prášilo. To by bylo překvápko pro dnešní mladé lidi, kteří kvalitu práce i života seniorů neuznávají, podceňují, shazují,“ vyzvala jsem ji k zamyšlení. „Tak už chápeš, že mě nemůže rozhodit málo komentářů k mým článkům, nebo negativní reakce, a že toto všechno je o něčem jiném?“ „Chápu,“ pronesla tichým hlasem a pokračovala: „Ty prostě nechceš zblbnout.“ Ano, nechci. Psaní mi pomáhá. Nikoliv nedůležitou roli hraje i posilování vlastního sebevědomí.
Naše rozhovory, tahanice, škádlení a slovní přestřelky pokračují, jsem za to vděčna, a jako výraz díků jsem Ditu počastovala několika myšlenkami:
Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.
Na konci života budeš litovat jen toho, co jsi nezažil a neudělal.
Lva nezajímá, co si o něm ovce myslí.
Co si myslíš o sobě ty, je mnohem důležitější než to, co si o tobě myslí ostatní.
Voltaire: Nesouhlasím s tím co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.
Tahle země není jenom pro mladý!
