"Veselé" historky chovatelské aneb střípky z našeho dvorku
Foto: Elena Valeriánová

"Veselé" historky chovatelské aneb střípky z našeho dvorku

10. 7. 2021

Celý svůj život, a je to už pěkná řádka let, vždyť už na hřbetě budu mít co nevidět sedm křížků, bydlím na vesnici. Z dětství si pamatuji dvůr plný drůbeže. Kachny, husy, slepice a taky králíci v králíkárně.

Vše se to batolilo po dvoře, pletlo pod nohy a … že nebylo kam ani bez újmy šlápnout. Za to byla domácí kačenka nebo králíček na stole často, střídajíc se s kouskem vlastního čuníka.

A pak jsem se vdala. Zůstali jsme bydlet na vesnici a po čase dospěli k poznání, že i z nás by mohli být chovatelé. Manžel se sousedem vybudovali dvorek a na něm se postavil kurník, králíkárna, chlívek pro prasátko, seník. Vše, jak má být. Začali jsme hospodařit. K tomu zbudovanému po čase přibyla ohrádka pro kozičku a ovečku.

Nebudu zde popisovat, co všechno obnáší obstarání tolika havěti. Ale zaměřím se na takové ty střípky, kterým se člověk po čase i zasměje a určitě vždy potěší sousedy a známé.

Začnu třeba u kachen. Kachny už byly docela pěkné, ale ještě úplně nevyrostly z prachového peří. Měly se u nás dobře. Denně čerstvé kopřivy smíchané se šrotem, hned u dvorku nejen zelená pastva, ale také vodní náhon a v tom rejdily skoro celý den. Jednou jsem zjistila, že kačeny plavou docela daleko od dvorku, a tak jsem je začala zahánět. Moje „kšá, kšá“ ty potvory vůbec nebraly na vědomí. A tak jsem ulomila jakýsi proutek a s vědomím, že se stejně netrefím, jsem po nich proutek hodila. Ouvej! Světe div se, já se trefila. Jednomu káčeti přímo nad zobák. A to se hned vyvrátilo a nebylo mu pomoci.

Králíci. To byli naši miláčci. S láskou jsme jim podstrojovali, měkkou trávičku, tvrdý chlebíček, voňavé seno. Večer jsem je zavírala a ještě naposledy se pomazlila s těmi chlupatými buchtičkami. Bylo jich osm, už běhali po kotci jak střely. Ráno přijdu nad dvorek, chvíli před tím, než mám odcházet do práce, a kotec otevřený a králíci bůh ví kde. V kotci žádný  … tam se mihnul jeden, tam druhý… pochytala jsem je za doprovodu nadávek, za které by se nemusel stydět ani hospodský povaleč.

Koza. Když se chceš naučit klít, pořiď si kozu. To bylo radosti, krásná, přítulná, bílá Lízinka. Přijdeme na dvorek, koza nikde. Někdo nám ji ukradl. Stojím tam smutně a v tom se ozve meeé. Zvednu hlavu a koza se na nás dívá ze střechy králíkárny. Jako odrazový můstek jí stačila stará vrba, která rostla vedle. Velice jí chutnaly naše pracovní rukavice, museli jsme je vždy pečlivě uklidit. Nic holce nebylo svaté.

Slepice. O jejich užitečnosti není pochyb. Domácí vajíčka jsou holt domácí vajíčka. Často se o nich říká, myslím tím slepice, že jsou hloupé, ale nevěřte tomu. Mé zkušenosti jsou poněkud jiné. Jen snad v jedné věci mají určité mínus. Nedokáží se ubránit predátorům.

Kuna. Bylo těsně před vánocemi a já jsem na dvorek nesla nějaké zbytky z kuchyně. Den už pokročil a sousedovic slepice na dvorku už nebyly. Avšak z kurníku se ozýval hrůzostrašný řev kohouta. Vtom i ten utichl. Porušila jsem svaté právo soukromí a vběhla na cizí dvorek. Otevřu dveře do kurníku a tam na mě zasvítila malinká poťouchlá očka. Skočím k padacím dvířkám a rychle je zavřu, i dveře do kurníku stačím přibouchnout. Dýchám, jako bych běžela do schodů. Mám ji, bestii. Vítězoslavně jdu domů, nesu se jak lovec Pampalini. Jdu pro souseda. Než navleče na sebe něco teplého, než se obuje, chvíli to trvá. Vracíme se spolu na dvorek a nevěřícně zíráme s otevřenou, tou hu … pusou! Kuna ve snaze záchrany svého života zdemolovala vnitřek kurníku a vyrazila padací dvířka. Cesta ke svobodě byla volná. Ani slepičku si v tom spěchu neodnesla k večeři. Všechny tam ležely i s kohoutem bez známek života.

Liška. Jdu takhle jedno odpoledne ze dvorku a vidím, že přijela návštěva. Slepice jsou puštěné na volno (kolem našeho dvorku byla obrovská bývalá zahrada lesní správy, dnes už skoro nepropustný a hlavně zpustlý porost), abychom měli ta pravá vajíčka z pastvy. Po delším čase vyprovodíme návštěvu a já jdu na dvorek, že nasypu slepicím. Nikde nikdo. Volám, chodím a nalézám. Slepice i s kohoutem zadáveny. Všechny po různu kolem kohouta poházeny. Zřejmě jsem tu kmotru lišku zrovna vyrušila. Byly tam všechny. Smutný pohled. A navíc to byl kohoutek jako malovaný, výstavní kus, který si pyšně vykračoval před svými obdivovatelkami a nešel po mně. Dokonce mi žral z ruky.

To s jinými kohouty mám daleko horší zkušenost. Ale o tom jsem již psala zde:

https://www.i60.cz/clanek/detail/15612/kohout-na-vine

Střípků z našeho dvorku  by se našlo více, ale pro dnešek již dost. Určitě mnozí z vás máte také bohaté zkušenosti s chovem domácího zvířectva a třeba přidáte něco k dobru.

Těším se.

Můj příběh příroda zvířata
Hodnocení:
(5 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Elena Valeriánová
Opravdu mám velkou radost, že jsem v některých z vás probudila vzpomínky a že mi sem píšete své zážitky. Tak to bylo myšleno. Jste skvělé.
Marcela Pivcová
Na zachráněného králíka, o kterém napsala Zuzka, si také občas při vyprávění o zvířatech vzpomenu, kromě něho i další ušáček nám zůstal v paměti. Jednoho dne se u nás objevil na dvoře jako kořist našeho zrzavého kocoura. Ten mu naštěstí nijak neublížil a králík byl provizorně umístěn do kamennné nádrže, která kdysi sloužila v "konírně" na vodu. Jednou přišla sousedka s velkým psem a ten v nestřežené chvíli králíka vyčenichal a vytáhl ven. Bohužel už záchrana nebyla možná.
Jitka Hašková
Já jsem si užila zvířata na dvorku jako malá, když jsem do 6 let bydlela u babičky, která byla vdova, byla švadlena a přivydělávala si, že chodila k lidem a něco jim tam zašila nebo ušila. Takto jezdívala několikrát do roka k řezníkovi do Dobřichovic, který měl ještě zemědělské hospodářství (do r. 1950). Zatímco babička šila, já měla volno na dvorku, tak jsem zvídavě pozorovala všechna zvířata - psi, kočky, slepice, kachny, husy, kozy, krávy, prasata. Neodvážila jsem se jich dotýkat, ale bylo to pro malou holku zajímavé. Někdy byla babička pozvaná na zabíjačku, tak jsem měly i takové pochoutky.
Alena Vávrová
My jsme na chovatelství, s výjimkou 2 pejsků, zkrátka neměli. Ale jak se říká, odříkaného chleba největší krajíc. Manžel z drůbeže jedl pouze husu. Tak jsme několikrát odchovali 2-3 husičky. Samozřejmě jsme je pojmenovali a zabít je pak musel zeťák. Měl je tak vymazlené, že dokud se nevrátil z práce, vůbec se nepásly. Králíky nejedl vůbec, ale dědeček se postaral, dovezl nám ramlici. Jednou šel muž na trávu někam jinam a dostali všichni myxomatózu. Musel je tehdy pobít sám, miláček můj měkkosrdcatý, zelený jak sedma chodil týden. Další králíci k nám přihopkali na dvůr sami. Později jsme se dozvěděli, že je vypustil vedoucí z vedlejší chaty Lesů Teplice - nimrod - aby měl co střílet. Byli jsme takticky zticha. Měli jsme i slepice, postavil jim kurník a přenosný výběh. Sousedům však naše slípky smrděly, takže jednoho dne měla celá naše velká rodina slepičí polévku a slepici na smetaně. Jen na to prasátko už nedošlo, ale to jsme zkrátka nepřišli, mívali jsme přátele s hospodářstvím a výslužku několikrát do roka. Knížečku Mám ráda hajného jsem kdysi také četla, hodně mi to připomínalo B. McDonaldovou Vejce a já.
Jana Vargová
Pro nás městské lidi z paneláku je povídání o zvířatech na dvorku vítané zpestření a pomyslné odpoutání se od holubů, much, pavouků a vrabčáků.
Zdenka Soukupová
Vyrostla jsem na vsi, takže dvůr plný různé havěti znám. Mívali jsme kromě jiného i husy. Když malá žlutá housátka dorostla do puberty s bílým peřím, vodila je husí máma na rybník uprostřed vsi. (Před tím se jen tak cachatala ve staré vaně). Jednou mě mamka pro ty husy poslala, abych je dohnala domů. Bylo mi asi osm nebo devět let. Jenže na tom rybníku byly husy snad z celé vsi! Jak jsem měla poznat ty naše? Tak jsem se vrátila bez nich. Ještě dlouho se mi všichni smáli, že nepoznám naše husy. Oplakala jsem to. A husy se naučily chodit domů samy, naštěstí.
Naděžda Špásová
Elen, to je jak povídka, obdivuji tvojí trpělivost znovu a znovu hospodařit. Ani mně to není cizí, vyrůstala jsem na vesnici, měli jsme prase, slepice a králíky, takže vím, zač je toho loket. :-) *********
Eva Kopecká
Na chovatelské zážitky jsem neměla štěstí. Králíky, kachny, slepice, housátka, prasátko, kůzlátko a kočku si pamatuji jen mlhavě z předškolního věku díky prarodičům. Lidi, co mají doma jakákoli zvířata, obdivuji. Protože ti nemají nikdy oddych. Zvíře potřebuje nakrmit. Nelze si říct, dneska si zajedu ke kamarádům a prespim tam, nelze si říct, zítra vstanu na poslední chvíli, nelze si říct, mám chřipku, tři dny z postele nevylezu. Když vidím z okna paneláku pozdě večer lidi venčící hafany když na chalupě vidím sousedy, brzy ráno připravující praseti do koryta nějaký ten mišmaš, říkám si, tohle by se mi nechtělo. Není to snad lenost, jak v bytě, tak při chalupařeni včetně zahrady jsem si svoje vždy odpracovala. Když chci maso, a to je zřídka, tak si ho koupím a bez všudypřítomných chlupů a štěkotu jsem se celý život obešla. Nemám ke zvířatům vztah, prostě je k životu nepotřebuju. Vytížená prací, dříve rodinou, dnes koníčky, nevím, kde bych tu časovou rezervu a energii vzala. Někdo se těmi tvory, jak se říká, němou tváří, rád zabývá, nic proti tomu. Zážitky se zvířaty jsou ale vděčným tématem hovoru. A tak mi nedá nevzpomenout na vyprávění příbuzného o jeho kočce a na zážitky nadřízené s kohoutem z příbuzenstva. Všichni zúčastnění včetně samotných vypravěčů se doslova svíjeli smíchy. Z literatury, kdo se chce zasmát, můžu doporučit knížku sice útlou, ale velice zábavnou a na humor obsažnou. Milena Kozderová - Mám ráda hajného. Při čtení o manželce, které muž domů v nadšení z toho, že budou hospodařit, domů tahal různou domácí havěť s níž si absolutně nevěděla rady, mi jakékoli vlastní starosti připadaly malicherné. A nasmála jsem se. Autorka má úžasné schopnosti ty situace popsat tak, jakoby člověk u nich byl. Věřím, že každá druhá z nás, které by manžel bez předchozí domluvy domů přitáhl krávu, psa jako těle, berana a ovce, kozy, husu na chov, takže vlastně musela být v domácnosti v pohraničí, kde se v baráku sama bála a jejich dítě muselo chodit do školy pěšky neobydlenou trasou, by se dávno spalovala a vzdala to. A ze stodoly plne vyřazených zemědělských strojů bychom taky jistě nebyly odvázané. Už jen samotný popis stěhování stal zato. Takže přeji zábavné čtení těm, kdo se chtějí zasmát.
Libuše Křapová
Eleno :-) Připomněla jsi mi některé historky z mého života se zvířaty .-) Možná je také zkusím zachytit písmenky :-)
Eva Mužíková
Eleno, takové vyprávění bych mohla číst do nekonečna. Dobrý počin... Také uvedu nějaký.. Koupila jsem pět kuřic a dala je na dvoreček, kde se probíhal mezi jinou havětí štěně leonbergera. Všechna zvířátka znal, neublížil.. Přijdu po pár hodinách, kuřice nikde. Byly zalezlé pod přepravkou, peříčka na krku olízaná / holokrčky/, ale živé. Jen si s nimi asi " hrál", nebo si je chtěl svým způsobem označit.. Krky jim obrostly, nikdy si jich už nevšiml, zkrátka je vzal na vědomí..

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 51. týden

Advent a vánoční zvyky v Česku i ve světě. To bude tématem vědomostního kvízu tohoto týdne.